Tichá hrozba homosexuality

Současná doba se vyznačuje domnělým pocitem svobody, který spočívá ve svobodném výběru z možností, které generace před námi neměly. Můžeme si svobodně zvolit své povolání, aniž bychom se ohlíželi na původ, můžeme si svobodně zvolit partnera, aniž bychom mohli žádat o svolení své rodiče, můžeme svobodně vyjadřovat své názory, aniž bychom se ocitli ve vězení. Svoboda může být velkým vysvobozením ze zkostnatělosti konzervativní společnosti, která se řídí jen zavedenými po staletí dodržovanými pravidly, ale může se také stát pastí a prázdnotou, ve které se člověk utopí, když si nestanoví jasné hranice. Taková svoboda je jen domnělá, protože ve skutečnosti omezuje rozvoj člověka a vede k degeneraci. Právě takovou svobodou se ale vyznačuje dnešní doba, která se snaží zbořit i ty hranice, které z nás ještě dělají uvědomělé lidské bytosti, a otevírá cestu všem možnostem experimentování s lidskou přirozeností.Tolerance homosexuality je veliký krok od dob, kdy byli homosexuálové pronásledováni a pouhé přiznání této orientace znamenalo uvěznění nebo smrt. Byl to krutý trest pro člověka, který svůj stav nemohl nijak ovlivnit, a proto vnímáme dnešní přijetí homosexuality jako velký pokrok. Zde jsme se však měli zastavit, protože ať jsme k sexuální orientaci jakkoliv tolerantní, musíme brát ohled na lidskou přirozenost, a tou homosexualita beze sporu není. Homosexuálně orientovaný jedinec totiž necítí touhu počít dítě s osobou opačného pohlaví (i když je to samozřejmě technicky možné), a tím jaksi brzdí přirozený proces rozmnožování populace, který je nutný k tomu, abychom jako lidstvo vůbec přežili. Ve společnosti může vždy být určitý počet jednotlivců, kteří se mohou z jakéhokoliv důvodu rozhodnout děti nemít. Jako celek se však potřebujeme reprodukovat, takže homosexualita představuje jakési slepé rameno, které můžeme v organismu tolerovat, ale které by nemělo výrazněji organismus ovlivňovat a brzdit.

Homosexualita je tedy nepřirozený stav, který s sebou často nese extrémní projevy jako je stírání rozdílů mezi pohlavími (zženštilé chování u muže a opačné u ženy), exhibicionismus a podobně. Všichni tato klišé známe, i když jsou to nejsou většinové projevy, protože řada homosexuálů se navenek nijak od zbytku populace neliší. Odborníci rozlišují homosexuální orientaci a homosexuální chování, kterému může z různých důvodů podlehnout každý z nás. Dočasné homosexuální chování může být zapříčiněno nějakým psychickým traumatem nebo prostě jen touhou experimentovat. Domnívám se, že homosexuálnímu chování mohou i podlehnout lidé, kteří jsou dlouhodobě vystaveni společnosti homosexuálů a začnou homosexualitu považovat za něco normálního, co si může každý vyzkoušet. Z tohoto důvodu se domnívám, že adopce dětí homosexuálními páry je skutečný hazard, protože rozsah důsledků tohoto vlivu si ani nedovedeme představit.

Od roku 1999 není homosexualita považována za nemoc. Psychiatři hovoří o tom, že nemoc musí mít jasný průběh a jisté fáze zlepšení nebo zhoršení, což se nevyskytuje u homosexuality, ale třeba ani u psychopatického chování. Ani nebezpečný psychopat tedy není považován za duševně nemocného. Znamená to, že ne všechno patologické nebo nepřirozené chování je považováno za nemoc, neznamená to však uznání homosexuality jako normálního stavu. Homosexualita nikdy nebyla a nebude normální, je to určitá odchylka od lidské přirozenosti, která sice může být vrozená, ale bohužel je to stále anomálie. Homosexualitu za nemoc považuje například ruský diagnostik S.N.Lazarev, který o jejích duchovních příčinách hovoří takto:

„U všech, kdo byl u mě na příjmu s problémem homosexuality, jsem viděl tentýž obraz. Ohromná smyslnost a zranitelnost, ale zároveň i vysoká úroveň agresivity, která byla zakrývána změnou pohlavní orientace. Všichni homosexuálové jsou v nitru neuvěřitelně žárliví. A obyčejné vztahy pro ně mohou být sebevražednými. Takový rozsah závislosti se obvykle nahromadí postupně během několika pokolení nebo během několika životů“…..“Prudké zvýšení počtu homosexuálů ve společnosti je, podle mého názoru, ukazatelem velmi vážné krize, z níž vyjde lidstvo buď jako obnovené (uskuteční konceptuální únik k lásce a Bohu), nebo se vydá cestou Sodomy a Gomory. Nemoc obnovuje silný organismus a zabíjí slabý. Nemoc duše vypadá zvnějšku neškodně, ale ve svém důsledku je mnohem rozsáhlejší a hroznější.“ (S.N.Lazarev: Diagnostika karmy 8)

I lidé založení čistě materialisticky intuitivně vnímají homosexualitu jako hrozbu. Přesto to vypadá, jako by se homosexualita pomalu prosazovala bez ohledu na názor většiny – tedy přesněji řečeno, vypadá to, jako kdyby byla prosazována úmyslně. Jak jinak si lze vysvětlit tak velkou ochotu k diskuzi ohledně adopce dětí homosexuálními páry? Odstrašujícím příkladem by nám mělo být Norsko, kde je homosexualita tvrdě a bezohledně prosazována už mezi malými dětmi a přirozené spojení muž a žena je stále více marginalizováno. Děti jsou zde zcela běžně odebírány pod jakoukoliv záminkou a umísťovány do adoptivních rodin, kde jsou nezřídkakdy vystaveny sexuálnímu zneužití. Podobné tendence se objevují i ve Švédsku, Dánsku a jiných zemích. Adopce dětí je zde tak lukrativním businessem, že jakékoliv zneužívání se stává nedůležitou a nepostižitelnou záležitostí.

V souvislosti s tím se přímo nabízí otázka, v čím zájmu je prosadit adopce dětí homosexuálními páry. Zdá se, že to je jen začátek něčeho většího, jehož smyslem je rozklížit klasickou rodinu a uvrhnout jedince do vykořeněného, snadno manipulovatelného stavu a zároveň zbrzdit reprodukci obyvatelstva. Z dětí umístěných do homosexuálních „rodin“ by totiž vyrostla generace nejasně orientované mládeže s ochotou experimentovat a hledat se až do vyššího věku, bez schopnosti založit klasickou rodinu, protože vztahy mezi mužem a ženou se učíme podvědomě pozorováním vlastních rodičů a vztahů v rodině.

Otázka adopce dětí homosexuály není jen okrajová záležitost, která se týká pár homosexuálů. Je to útok na každého jednotlivce této společnosti a na šťastnou budoucnost našich dětí. Rostoucí homosexualita ve společnosti je skutečně jako virus, který napadl nemocný organismus, ale povyšování toho viru na něco přirozeného a přijatelného, je nesmyslné a znamená této nemoci nakonec zcela podlehnout a obětovat lidskou společnost jako celek. Je to opravdu to, co chceme?




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Upozornění: Příspěvky trolů jsou mazány, proto neodpovídejte na komentáře, které zjevně rozbíjejí rozumnou diskuzi!
Diskutujte k věci, nepište nesmysly, které nikoho nezajímají.

NEKRMTE TROLY!