Další konspirační teorie vstoupila mezi fakta: Poznejte muže, jehož plán byl za nekrvavým pučem v Itálii

href="http://www.zerohedge.com/sites/default/files/images/user5/imageroot/2014/02/napolitano-monti-prodi_0.jpg"> style="border: 0px solid ; width: 125px; height: 89px;" alt=""
src="http://www.zerohedge.com/sites/default/files/images/user5/imageroot/2014/02/napolitano-monti-prodi_0.jpg"
align="left">Graf níže je dobře známý každému, kdo s hodinovým rozlišením
v listopadu 2011 sledoval ty turbulence na evropském trhu
evropských
dluhopisů, když se zhroutily italské obligace poté, co u nich
požadované výnosy
vyrazily k rekordním výšinám, a každý pokles Eura mohl být také
tím jeho
posledním. To, co tento graf možná
neukazuje, je dramatická transformace italské vlády, k níž došlo,
zrovna
když se italské dluhopisy rozpínaly k explozi, přičemž jsme zažili
rezignaci kariérního politika Sylvia Berlusconiho doslova dny po
vyskočení
požadovaných výnosů, a instalaci technokrata od Goldmanů Maria Montiho
za
dalšího italského ministerského předsedu.

href="http://www.zerohedge.com/sites/default/files/images/user5/imageroot/2014/02/Italian%20bond%20yields%20Nov%202011_0.JPG"> style="border: 0px solid ; width: 580px; height: 409px;" alt=""
src="http://www.zerohedge.com/sites/default/files/images/user5/imageroot/2014/02/Italian%20bond%20yields%20Nov%202011_0.JPG">

Ve skutečnosti na
některých webových stránkách a href="http://www.zerohedge.com/news/2013-09-12/draghis-termination-berlusconi-explained-sylvio-threatened-leave-euro">určitě
na téhle se naznačovalo, že výbuch výnosových procent u italských
dluhopisů
nebylo nic než větší plán zrežírovaný k uvedení nové italské vlády
do
křesel za pomoci zase dalšího Goldmanova lumena, tehdy fungl nového
šéfa
Evropské centrální banky (ECB) Maria Draghiho, co měl rozpoutat novu
éru života
v Itálii, údajně v uskrovnění (a to s ignorováním faktu,
že dva
roky po Berlusconim je poměr zadlužení k HDP nejvyšší ze všech
dob), a což
na Evropu vrhlo dojem, že u ní bylo všechno napraveno tím, že se zatím
přinejmenším na rok až dva udrží její podlomený monetární systém.
Jinými slovy
je to velká konspirační teorie o předem plánovaném nekrvavém puči.
Tohle
všechno se odehrálo pod záštitou italského presidenta Napolitana a
s jeho požehnáním,
a situace se tím jenom zhoršila, protože Itálie není parlamentní
republikou,
nýbrž parlamentní demokracií, jejíž ústava takováto přeuspořádání
pomocí pláště
a dýky nepovoluje.

A tak, jak se později
často stává, tu máme díky laskavosti Alana Friedmana vyprávění o tom,
co se to
léto opravdu stalo, takže se i tato konspirační teorie stala
konspiračním
faktem. Díky článku ve Financial Times (FT) „ href="http://www.ft.com/intl/cms/s/0/b9474c88-8e98-11e3-b6f1-00144feab7de.html#axzz2sqyEviuP">Montiho
tajné léto“ jsme se poučili o těch bolestivých podrobnostech
(zvláště pro
ty, kdo žijí v Itálii, jak se prostě to velké spiknutí ke svržení
Berlusconiho utvářelo, a jak bylo proradně provedeno za pomoci nikoho
menšího
než Evropské centrální banky.

Všechno to začalo
v létě 2011, kdy italský průmyslový magnát Carlo De Benedetti ve
svém
alpském letovisku v St. Moritz hostil večeří Maria Montiho, tehdy
bývalého
ministerského předsedu Itálie a starého přítele De Benedettiho, a
soukromě si
povídali, aby prodiskutovali „vývoj, který měl mít hluboké důsledky pro
veřejnost.“ href="http://www.ft.com/intl/cms/s/0/b9474c88-8e98-11e3-b6f1-00144feab7de.html">Na
podrobnosti se důkladně podíváme do FT:

„Mario se zeptal, jestli
bychom se nemohli sejít, a dát si večeři v typické malé švýcarské
trattorii
(hospůdce) zrovna vedle St. Moritze. V poslední minutě ale řekl,
že chce
mluvit soukromě, a tak jsem řekl: ‚Jistě, zastav se před tou večeří u
mě doma,‘
a tak přišel a podle vyprávění pana De Benedettiho, „bylo to tehdy,
kdy mi
řekl, že by bylo možné, aby ho president republiky, Napolitano,
požádal, aby se
stal ministerským předsedou, a ptal se mě, co tomu říkám.“

Pan De Benedetti řekl,
že ti dva muži „diskutovali, zda by měl tuto nabídku akceptovat, a kdy
by byl
ten správný okamžik to provést. K tomuto došlo v mém domě
v srpnu, tehdy to on už probral s presidentem Napolitanem.“

Tato nabídka jobu
ministerského předsedy od Giorgia Napolitana, italského presidenta,
panu
Montimu – což byl post, ve kterém už byl hodně zabydlen Silvio
Berlusconi,
miliardářský centro-pravicový politik – je v podstatě vážným
zpochybněním
legitimity v Itálii. Co se vlastně během toho léta a podzimu
v Itálii
stalo, když se tvůrci politik v krizí svírané eurozóně rvali, je
pořád
ještě předmětem intenzivních debat.

Zde to ten příběh bere
od lesa, aby vyvolal dojem rozuzlení, tím, že čtenáře vede k tomu, aby
na presidentovy
„plány na nahrazení zvoleného pana Berlusconiho nevoleným technokratem
panem
Montim – měsíce před konečným převzetím moci v listopadu –
nahlíželi s
obavami před opakovanými a násilnými intervencemi pana Napolitana do
politiky.
Ten nadsadil svou roli natolik, že od té krize se mnozí ptají, jestli
jen
napnul své ústavní pravomoci až k samým hranicím – nebo šel až za
ně.“
Samozřejmě, že šel až za ně – a spolu s ním všichni další evropští
bankéři
a podnikatelští magnáti, kteří věděli, že musí udržovat to dosavadní
status quo
tak dlouho, jak je to jen možné, nebo jinak se jim jejich majetky
rozdrolí před
očima. Ale tohle jsme už věděli. To, co jsme nevěděli, byli výslovně
popsané
podrobnosti, jak vyrašil ten plán čistý a neposkvrněný jako početí,
který měl
vyrvat kontrolu nad Itálií od miliardářského playboye, a předat ji
tomu, kdo
byl v podstatě klíčovým evropským chapadlem Goldmana. Takže si o
tom
čteme:

Za poklidem léta
v St Moritz řádila krize eurozóny. Tržní spekulace proti italskému
a
španělskému vládnímu dluhu se hromadily a rozestup mezi požadovanými
výnosy
italských pokladničních poukázek a německými bundy letěl do oblak.
Spolu
s tím, jak rostly náklady na půjčky, narůstaly i povídačky, že
Itálie by
mohla zbankrotovat. Itálie byla v krizi – jak politicky, tak
ekonomicky.

Pan Berlusconi
v Římě předsedal záštiplné, nestabilní koalici a čím dál více jeho
pozornost odváděly domněnky o jeho sexuálních vztazích s Karim
el-Mahroug,
marockou tanečnicí z nočního klubu. Vypadalo to, že se do něj
pouští celá
Evropa.

Ovšem přes všechny ty
kontroverze pohlcující pana Berlusconiho, byl pořád ministerským
předsedou
v úřadě a jeho vláda byla podle pravidel italské parlamentní
demokracie
legitimní.

Jak dlouho může tohle
vydržet bylo tehdy v srpnu předmětem sporu mezi panem De Benedettim a
panem
Montim.

„Řekl
jsem Mariovi, že by ten job měl vzít, ale byla to všechno otázka
načasování.
Kdyby Napolitano svou nabídku přednesl formálně v září, bylo by to
fajn,
kdyby to ale nechal až do prosince, bylo by už příliš pozdě,“
rozebírá
to pan De Benedetti.

Takže teď už známe
časový rámec pro nadcházející puč: ideálně někdy v říjnu nebo
listopadu
2011. Ale ještě před tím byla řada na dalším prvku této skládačky –
tentokrát
evropské spojce Romano Prodim – aby tomu dal své požehnání a vysvětlil
Montimu,
proč bude brzy „nejšťastnějším žijícím člověkem“:

I bývalý president
Evropské komise Romano Prodi a další staří přátelé pana Montiho si
vzpomínají
na podobnou konverzaci, ale už dříve, koncem června 2011. „Dlouze jsme
si
přátelsky povídali,“ říká pan Prodi, „a on se mě zeptal, co si o tom
myslím, a
já mu řekl: ‚Podívej, Mario, pro to, aby ses stal ministerským
předsedou, nemůžeš
nic udělat, ale kdyby ti ten job nabídli, tak nemůžeš říci ne. Takže
bys měl
být nejšťastnějším žijícím člověkem.‘“

Nakonec byla už jediným
chybějícím článkem kodifikace „reforem“, které by měla Itálie
podstoupit, až
bude Berlusconi podruhé vykopnut.

Corrado Passera, vůdčí
bankéř, který se měl stát Montiho ministrem ekonomického rozvoje,
infrastruktur
a dopravy, mezi tím dostal to léto od pana Napolitana zelenou, aby
připravil
důvěrný 196 stránkový dokument obsahující jeho vlastní návrhy na
rozsáhlou „šokovou
terapii“ pro italskou ekonomiku. Byl to program návrhů a vládní
politiky a
reforem, který prošel čtyřmi po sobě následujícími koncepty, jak o něm
to léto
a ten podzim pánové Napolitano a Passera diskutovali horem dolem.

S tím, jak bylo
všechno přichystané, přišel čas uvést plán do života.

Během podzimu 2011 se
italská krize zintenzivnila. Všichni Italové si dosud pamatují ty
skeptické
úšklebky na tvářích německé kancléřky Angely Merkel a francouzského
presidenta
Nicolase Sarkozyho, když se jich na tiskové konferenci v říjnu
ptali, zda
mají důvěru ve schopnost pana Berlusconiho snížit deficit a srazit
dluh, který
byl tehdy 120 procent hrubého domácího produktu. (Poslední čísla jsou
133
procent.)

Takže ano, pro každého,
kdo v tom pořád ještě nemá jasno – jelikož během posledních dvou
let
celkové zadlužení k HDP vyrostlo o 13%, Itálie se pustila do
zbídačování
konstruovaného ke zmírnění jejích kontrole se vymykajících výdajů. To,
do čeho
se pustila, byla však mizérie v umisťování kapitálu o epických
rozměrech,
ještě větší korupce a hrubá nekompetence. Pro tohle všechno tu však
byla
pohodlná výmluva, že takovýhle je prý jediný možný dobře známý nouzový
plán.

V tomto okamžiku
bychom měli čtenářům připomenout href="http://www.zerohedge.com/news/2013-09-12/draghis-termination-berlusconi-explained-sylvio-threatened-leave-euro">souběžně
s tím se rozvíjející další příběh týkající se tehdejšího
italského
člena výkonné rady Evropské centrální banky (ECB) Lorenza
Bini-Smaghiho, který
v nedávné knize odhalil, že zhruba zrovna v této době si
Berlusconi
uvědomil, že se kolem něj uzavírá past. Bini-Smaghi odhalil, že
Berlusconi „na
soukromých schůzkách s jinými vládami Evropské měnové unie (EMU)
diskutoval o možnosti italského odchodu z eura (tedy s ní
hrozil?),
předpokládá se, že i s kancléřkou Angelou Merkel a Nicolasem
Sarkozym
z Francie, protože on s kdejakým čičmundou nevyjednával.“

A tak se ECB pod svým
novým šéfem, zase dalším Italem, bývalým Goldmanitou Mariem Draghim,
pustila do
úkolu umožnit vybuchnout požadovaným výnosům z italských dluhopisů
a
dostat tak tuto zemi, a Eurozónu, a tudíž i celý rozvinutý svět na
pokraj
kolapsu. Prostě tak, aby měl italský president záminku urychlit
odstoupení
Berlusconiho a katalyzovat jeho nahrazení technokratickým kamarádíčkem
z finančního establišmentu. A zase jednou, je tu jako připomínka
dynamika
požadovaných výnosů z dluhopisů vyletivších do výšin, zrovna když
Berlusconi hrozil, že ukončí evropský sen, do něhož „bylo investováno
tolika
politického kapitálu“:

href="http://www.zerohedge.com/sites/default/files/images/user5/imageroot/2014/02/Italian%20bond%20yields%20Nov%202011_0.JPG"> style="border: 0px solid ; width: 580px; height: 409px;" alt=""
src="http://www.zerohedge.com/sites/default/files/images/user5/imageroot/2014/02/Italian%20bond%20yields%20Nov%202011_0.JPG">

Co se stalo poté, o tom
se už vedl veřejný záznam:

9. listopadu 2011 pan
Napolitano jmenoval pana Montiho doživotním senátorem, čímž se tudíž
stal
členem parlamentu. 12. listopadu pan Berlusconi na schůzce
s presidentem
rezignoval, čímž ukončil své třetí funkční období jako ministerského
předsedy.
Pan Napolitano do 24 hodin – místo aby vyhlásil nové volby – jmenoval
pana
Montiho, profesora ekonomie a bývalého evropského komisaře, který nikdy
nezastával volenou funkci, ministerským předsedou. Celý kabinet složil
přísahu
o tři dny později.

Přívrženci
pana Berlusconiho řvali, že to je faul, a hlasitě pokřikovali domněnky,
že
došlo k „puči“.

Měli pravdu a teď už ta
fakta známe od samotného účastníka.

Pan Monti v dlouhém
interview na videozáznamu potvrdil rozhovor s panem De Benedettim
v St Moritz. Rovněž přiznal rozhovor s panem Prodim
v červnu
2011, ale zpočátku tyto rozhovory zlehčoval, když říkal, že myšlenka na
to, že
se stane premiérem „byla tak nějak už ve vzduchu.“

S chichotáním
vzpomínal, že: „Ano, Prodi mě na konci června navštívil a ten rozestup
(mezi
požadovanými výnosy z italských a z německých vládních
obligací)
tehdy byl asi 220 či 250 bazických bodů, a řekl mi: ‚Připrav se,
protože
jakmile rozestup dosáhne 300, budeš povolán.‘ A pak ten rozestup
prorazil 550!“

… a jako kdyby nějakým
kouzlem. Draghi pořád ještě nebyl zcela ochotný udělat „vše, co je
zapotřebí.“

Pan Monti potvrdil, že
věděl vše o přípravě Passerova dokumentu pro presidenta. „Corrado
Passera mi
řekl, že na tom pracuje, a řekl, že mi to ukáže, což udělal, řekl mi,
že to dal
Napolitanovi, a dá mi to,“ řekl pan Monti. „A při jedné příležitosti
jsem o
Passerově dokumentu diskutoval s Napolitanem, a pak později, po
několika
měsících, když jsem byl jmenován ministerským předsedou, tak jsem
Passeru
okamžitě požádal, aby do toho Kabinetu také vstoupil.“

Když byl ale tázán, zda
měl už v létě 2011 během jeho rozhovorů s panem Napolitanem
jasno v
tom, že ho president žádá, aby se připravil to vzít od pana
Berlusconiho, tak
pan Monti váhal. „No, president Napolitano a já jsme si dlouze
povídávali už
roky, ne o tomhle, ale tehdy mě při tom leccos napadlo.“

Když na něj dále
tlačili, aby vysvětlil, zda ho pan Napolitano výslovně požádal, aby byl
v pohotovosti už během jejich rozhovorů v červnu a
v červenci 2011
– čtyři nebo pět měsíců před tím, než jako ministerský předseda
nahradil pana
Berlusconiho – tak se pan Monti ohrazoval: „Podívejte: Podrobnosti
z konverzací s presidentem republiky odhalovat nebudu.“

Když na něj opět tlačili
a ptali se, zda si přeje do záznamu popřít, že ho během června a
července 2011
president Napolitano buď výslovně požádal, nebo mu dal na srozuměnou,
že od něj
chce, aby byl k dispozici stát se novým ministerským předsedou,
tak pan
Monti zajíkavě odpověděl, hlasem, který se ztišil téměř až do šepotu: „Ano.
On, no, dal mi signál v tomto směru.“ Po tomto odhalení se po
tváři pana
Montiho rozlil výraz extrémních rozpaků a začal se dívat do prázdna.

Možná proto, že si Monti
uvědomil, že právě přiznal, že Itálie prodělala presidentem posvěcený
vládní
puč – takový, jehož provedené sahá daleko za jakékoliv ústavní
pravomoci
udělené presidentovi, a takový, do kterého se zapojily četné zahraniční
(a
finanční) zájmy (a tudíž tam šlo o střet zájmů).

V tomto okamžiku se
pozornost obrací k italskému presidentovi, 89 letému Giorgion
Napolitanovi, jehož přímá intervence posloužila k umožnění
realizace
tohoto pečlivě zaranžovaného plánu bankéřů a technokratů na „nekrvavý
puč“:

Pan Napolitano ani přes
opakované žádosti s interview nesouhlasil. Jeho mluvčí neměl žádný
komentář ani k celým sériím písemných otázek včetně té, ve kterém
měsíci
v roce 2011 pan Napolitano poprvé před panem Montim vyslovil, že
se stane
ministerským předsedou.

Minulý týden ale pan
Napolitano poprvé komentoval tu kontroverzi s jeho jmenováním pana
Montiho. Během návštěvy Evropského parlamentu ve Strasbourgu pan
Napolitano
řekl, že ač někteří popisují jím provedené jmenování pana Montiho
„téměř jako
kdyby mi přišel na mysl jako můj osobní vrtoch,“ tak, že to ve
skutečnosti bylo
na základě náznaků, které mu poskytli parlamentární a političtí vůdci
„během
konzultací, tedy v souladu s požadavky.“

Takovéto vysvětlení by
mělo v Itálii vyvolat další otázky, zda by takové „konzultace
v souladu
s požadavky“ neměly typicky začínat teprve až po rezignaci
ministerského
předsedy. V případě pana Berlusconiho by měly začít po jeho
rezignaci
z 12. listopadu.

Teď už víme, že
k takovým konzultacím došlo dávno před řečenou rezignací. Nebude
ale lepší
podívat se, jak až velká tahle šachová partie opravdu byla:

Vláda pana Montiho
svižně přikročila k zavedení drsných zbídačujících opatření, ke
krácení
výdajů, ke zvednutí daně z přidané hodnoty a k novým
poplatkům
z majetku stejně jako k reformě penzijního systému. Podle
očekávání
se na něj linula chvála od Evropské komise, Mezinárodního měnového
fondu i
z finančních trhů.

Mnohým
Italům se ale pan Monti pořád hnusí kvůli tomu programu zbídačování a
pohlíží
na něj jako na tlapu buď Evropské komise, nebo rovnou paní Merkelové.
>Ve
zpětném pohledu mu chybělo sepětí s politikou, býval ale užitečnou
přechodnou figurou v časech krizí.

Pan Monti říká, že jeho
největším úspěchem bylo, když se vrhl během voleb v únoru 2013 do
volební
politiky na úkor Berlusconiho strany. „Nebýt toho, že jsem já
odlákal hlasy
od centro-pravicových,“ řekl pan Monti v interview, „tak dnes
Berlusconi
mohl být buď presidentem republiky či ministerským předsedou, takže
jsem dosáhl
skutečně konkrétních výsledků, když jsem tohle zablokoval.“

Samozřejmě, že
Berlusconiho hvězda teď pohasíná, a spolu s tím i nebezpečí, že
údajně
iracionální politik, který svého času hrozil, že rozpustí Eurozónu, a
tudíž
hodí Německu na krk zákon TARGET2 obnášející téměř 1 bilion dolarů. Což
znamená, že status quo v „ekvity tranche“ – zachování stavu
v držbě
majetkových pozic – (čti – globální bankéřské aristokracie) bylo
zachováno.
Tímto způsobem Napolitano, Prodi a Monti s asistencí jejich
čtvrtého
italského kamaráda – Maria Draghiho z ECB – italské obyvatelstvo
v podstatě podrobili čemusi, co lze nazvat zbídačováním, nazvat to
i ohromnou
předem připravenou mizérií při nasazování kapitálu, ale určitě to lze
nazvat
podrobením vůli bankéřů. A to všechno bez jediného výstřelu.

Vyvstává tím otázka, jak
až ústavní bylo svržení Berlusconiho, pokud to vůbec ústavní bylo.

Italská ústava přijatá
v roce 1948 po více než 20 letech chaosu a brutální vlády fašistů
je
jedním z mála dokumentů, který Italové obecně uznávají. Ta jim
garantuje i
jejich nejzákladnější práva. Ta je svátostí.

Tajné plánování, i kdyby
šlo o nouzové opatření, že bude jmenován nový ministerský předseda,
když je tu
parlamentní většina, by mohlo být i prozíravou a odpovědnou akcí
presidenta,
ten ale pro to nemá žádnou výslovnou pravomoc udělenou ústavou, a to
ani, kdyby
v půlce Evropy probíhala finanční krize, jak tomu bylo v létě
2011.

Nejironičtější však je,
že jedinou osobou, které dělá pošlapání ústavy zjevnou starost, je …
bývalý
komik.

Ať si člověk myslí o
panu Berlusconim cokoliv, vyvstávají tu vážné otázky ohledně ústavnosti
těch
manévrů za scénou, které vyústily ve jmenování jeho nástupce. Snad
nejsilnějším hlasem vznášejícím tyto otázky je hlas Beppe Grilla,
komika, který
se změnil na politika, a loni v celonárodních volbách získal 25
procent
hlasů.

89 letý
bývalý komunista pan Napolitano reagoval s hněvem na neustálá
obviňování
z podvracení demokracie od pana Grilla. Pan Grillo hojně volá po
odvolání
pana Napolitana pro velezradu.

Dnes se Itálie vynořuje
z recese pomalu při nesmírně slabém a nevyrovnaném zotavení. Od
letoška
se očekává, že přinese méně než 1 procento nárůstu HDP.

Itálie zůstává nad
událostmi z roku 2011 a roli pana Napolitana při nich hluboce
rozdělená.
Otázka, jestli pan Napolitano během léta a podzimu 2011 zašel za
hranici
ústavních pravomocí, zůstává pro budoucí historiky. Co je ale jasné už
teď –
díky vlastnímu přiznání pana Montiho – že on a president diskutovali o
výhledu
na převzetí moci od pana Berlusconiho dávno před svým oficiálním
jmenováním
v listopadu 2011. Pro Maria Montiho to byla dlouhé a tajnůstkářské
léto.

To opravdu bylo. A my
teď víme, že proto, aby se realizoval bankéřský plán na udržení
evropského
„politického kapitálu“, což je jednoduše další název pro bohatství
v těch
bilionech papírků (oněch legračně barevných kousků evropské měny),
které by se
vypařily, kdyby se Eurozóna rozpustila, a které se vypaří, až se
nevyhnutelně
rozpustí, tak se do toho pustili pouzí čtyři Italové – Monti, Prodi,
Napolitano
a samozřejmě Draghi – kteří byli ochotni pošlapat svoji ústavu, jen aby
dosáhli
toho cíle zvěčnění status quo, a to za jakoukoliv cenu.

Co se týče důsledků,
jmenovitě „nezaměstnanost mládeže je na rekordní výši 41,6 procenta,
celonárodní
nezaměstnanost je 12,7 procenta a téměř třetina rodin je u hranice
chudoby.
Produktivita a konkurenceschopnost se v posledních letech prudce
propadla.
Nástupce pana Montiho Enrico Letta, další šampión na vůdce favorizovaný
panem Napolitanem,
se dostal pod palbu za to, jak zachází s ekonomikou“ … no, tohle
všechno
jsou ale problémy těch „99%“. A jak všichni už vědí, těch 99% je tou
poslední
věcí, na kterou globální vládnoucí třída myslí.

Zdejší starší články k tématu:

Goldman
Sachs
dokončuje ekonomické převzetí Evropy

Na
cestě ke globální
Goldmanizaci: míří nakonec Bývalý Goldmanista Mark Carney do BOE?

Bankéři
vyhlašují
USA a Evropu za dobyté

Evropský
stabilizační mechanismus, čili jak Goldma Sachs uchvátil Evropu

Ukázalo
se, že
konspirační teorie o ‘Vládě Sachse’ byly celou dobu pravdivé

Banksteři
uchvátili
Evropu: Přebírá to Goldman Sachs

Jaká
je cena té nové
demokracie? Goldman Sachs dobývá Evropu

Puč
bankéřů: Goldman
Sachs přebírá Evropu

Italského
Berlusconiho nahradí superglobalista

Studenti
v Miláně
zaútočili na budovu Goldmana Sachse

Submitted
by Tyler Durden
on
02/10/2014 20:24 -0500

Zdroj: href="http://www.zerohedge.com/news/2014-02-10/another-conspiracy-theory-becomes-fact-meet-men-plan-behind-italys-bloodless-coup">http://www.zerohedge.com/news/2014-02-10/another-conspiracy-theory-becomes-fact-meet-men-plan-behind-italys-bloodless-coup




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Protected with IP Blacklist CloudIP Blacklist Cloud

Upozornění: Příspěvky trolů jsou mazány, proto neodpovídejte na komentáře, které zjevně rozbíjejí rozumnou diskuzi!
Diskutujte k věci, nepište nesmysly, které nikoho nezajímají.

NEKRMTE TROLY!