PŮLMĚSÍČNÍ HROZBA – část 2.

350400_9_oMuslimské organizace

Hluboký zájem o muslimskou identitu a jednotu islámu podpořila dekolonizace, demografický růst, industrializace, urbanizace a změna mezinárodního ekonomického řádu, která mimo jiné úzce souvisela s ropným bohatstvím nacházejícím se na muslimském území. Moderní komunikace posílila vztahy mezi muslimskými národy, prudce roste počet těch, kteří podnikají pouť do Mekky, čímž vlastně vytvářejí silnější smysl pro společnou muslimskou identitu – lidé tuto pouť podnikají až z tak vzdálených zemí jako je Čína, Senegal, Jemen či Bangladéš.

Na blízkovýchodních univerzitách studuje čím dále více studentů z Indonésie, Malajsie, jižních Filipín či Afriky. To pomáhá šíření myšlenek a vytváření osobních kontaktů bez ohledu na národní hranice. Mezi muslimskými intelektuály a náboženskými učiteli vzrůstá počet konferencí a setkání, která se konají kupř. v Teheránu, Mecce či Kuala Lumpur.

V roce 1969 zorganizovali představitelé Saudské Arábie společně s politiky z Pákistánu, Maroka, Íránu, Tuniska a Turecka v Rabatu první islámský summit. Z toho následně vzešla Organizace států islámské konference (OIC), která byla formálně ustanovena v roce 1972 a jejíž ústředí se nachá­zelo ve Džiddě. Do této organizace v současnosti patří prakticky všechny země s většinou muslimské populace. Navíc vlády Saudské Arábie, Pákistánu, Íránu a Libye sponzorovaly a podporovaly nevládní organizace, jako jsou Světový muslimský kongres (vytvořený Pákistánem) či Muslim­ská světová liga (vytvořená Saudskou Arábií), a stejně tak mnoho, často velmi vzdálených režimů, stran, hnutí a věcí, o nichž se domnívali, že mají stejnou ideologickou orientaci jako oni, a že “obohacují tok informací a bohatství mezi muslimy“. V roce 1991, po válce v Perském zálivu, založil súdánský vůdce Hassan al-Turabí Lidovou arabskou a islámskou konferenci (PAIC) jako protiklad Saudskou Arábií ovládané OIC. Třetí konference PAIC v Chartúmu počát­kem roku 1995 se zúčastnilo několik stovek delegátů islamistických organi­zací a hnutí z osmdesáti zemí. Atd., atd.

 

Konfliktnost

K posouzení, zda islámské náboženské postoje, projevující se terorismem, pácháním násilí ve jménu šíření islámské víry, je vlastní samotnému islámu jako takovému, by bylo vhodné prozkoumat islám a muslimské národy trochu zpět do historie a také prozkoumat mentalitu muslimů.

14 století dějin nám ukazuje, že vztahy mezi islámem a křesťanstvím, katolickým i pravoslavným, byly po celou tuto dobu velmi bouřlivé a konfliktní. V konfliktu mezi křesťanstvím a islámem někdy sice převažovala jakási mírová koexistence, častěji se však tyto vztahy vyznačo­valy intenzivní rivalitou různého stupně horké války.

Původní arabsko-islámský rozmach, trvající od počátku 7. stol. až do poloviny 8. stol., zajistil muslimům nadvládu v severní Afri­ce, na Iberském poloostrově, Blízkém východě, v Persii a v severní Indii. Přibližně po dvě staletí byla hranice mezi islámem a křesťanstvem stabilizo­vaná. Pak koncem 11. stol. křesťané opět získali kontrolu nad západním Středomořím, dobyli Sicílii a zmocnili se Toleda. Roku 1095 začaly křížové výpravy a po půldruhé století se křesťanští vládci pokoušeli s čím dál menším úspěchem ustavit křesťanskou vládu ve Svaté zemi a přilehlých oblastech na Blízkém východě. Akkon, svou poslední oporu na Východě, ztratili křižáci v roce 1291. Mezitím se však na scéně objevili osmanští Turci, kteří nejprve oslabili Byzanc a posléze dobyli i většinu Balkánu stejně jako severní Afriku, v roce 1453 se zmocnili Cařihradu a roku 1529 stanuli před Vídní.

Bernard Lewis napsal: „Téměř celé jedno tisíciletí, od prvního přistání Maurů ve Španělsku až po druhé turecké obléhání Vídně, se Evropa nacházela pod stálou islámskou hrozbou.“ Islám je jedinou civi­lizací, které se kdy podařilo zpochybnit přežití Západu, přičemž to dokázal již nejméně dvakrát. Ovšem v 15. stol. začal nastávat obrat. Křesťané postupně dobyli Iberský poloostrov, reconquista byla zakončena v roce 1492 dobytím Granady. Mezitím západní vynálezy na poli námořní navigace umožnily nejprve Portugalcům a po nich i dalším Evropanům obeplout srdce islámu a proniknout do Indického oceánu i dál. V téže době svrhli Rusové tatar­skou nadvládu, pod kterou se nacházeli po dvě staletí. Osmanská říše podnikla ještě jeden, poslední pokus o expanzi, jenž skon­čil marným obléháním Vídně v roce 1683. Tento neúspěch znamenal počá­tek dlouhého ústupu, jehož součástí byl i boj pravoslavných národů na Bal­káně za osvobození od osmanské nadvlády, expanze habsburského impéria a rychlé ovládnutí Černého moře a Kavkazu Ruskem.

Po 1. sv. v. Itálie, Francie a Velká Británie ustavily na všech zbývajících osmanských územích s výjimkou teritoria Turecké republiky svou přímou nebo nepřímou vládu. Do roku 1920 zůstaly v nějaké podobě na Západu nezávislé pouze čtyři muslimské země – Saudská Arábie, Írán, Turecko a Afghá­nistán.

Západní kolonialismus začal pomalu upadat ve 20. a 30. letech 20. stol., úpadek se rapidně zrychlil po 2. sv. v. Vlády, které se k moci dostaly okamžitě po dekolonizaci, se řídily západní ekonomickou a politickou ideologií a byly rovněž prozápadně orientované, tedy až na malé výjimky jako Alžírsko a Indonésie. Nicmé­ně v jedné zemi po druhé se k moci dostávaly vlády, jež se se Západem ztotožňovaly v mnohem menší míře, nebo byly dokonce vysloveně protizápadní. To byl případ Iráku, Libye, Jemenu, Sýrie, Íránu, Súdánu, Libanonu a Afghánistánu. O něco méně dramatické změny stejným směrem nastaly v orientaci ostatních zemí včetně Tuniska, Indonésie a Malajsie. Pod znač­ným vnitřním tlakem islamistických stran se nacházejí i dva nejspolehlivěj­ší spojenci USA během studené války, Turecko a Pákistán, a jejich vztahy se Západem jsou vystavovány stále většímu napětí.

Protizápadní reakci islámu lze spatřit také i v hlavních intelektuálních výpa­dech islámského obrození.

V roce 1995 byl jediným muslimským státem, jehož orientace byla silně­ji prozápadní než o deset let dříve, Kuvajt. Nejbližšími spojenci Západu v muslimském světě jsou v současnosti právě země jako Kuvajt, Saudská Arábie a šejcháty v Perském zálivu závislé na Západu vojensky nebo státy jako Egypt a Alžírsko, které na něm jsou závislé ekonomicky. Koncem osm­desátých let, když padly komunistické režimy ve východní Evropě, totiž vyšlo najevo, že Sovětský svaz nebude již schopen tyto země vojensky ani hospodářsky podporovat. Pokud by se však ukázalo, že si to nebude moci dovolit ani Západ, patrně by o spojenectví těchto muslimských zemí přišel stejně jako Rusko.

Během války v Afghánistánu vznikla rozsáhlá síť neoficiálních a podzem­ních skupin veteránů, kteří pak bojovali za islámskou věc v Alžírsku, Čečensku, Egyptě, Tunisku, Bosně, Palestině, Filipínách a jinde. Po válce se jejich řady obnovily vojáky vyškolenými u Péšávaru a také v táborech podporovaných nejrůznějšími frakcemi i těmi, kdo je podporo­vali už z Afghánistánu. Společné zájmy, které sdílely radikální režimy a hnutí, dokázaly někdy překonat tradičnější nepřátelství, následně došlo k úzkých vojenským spolupracím mezi různými islámskými zeměmi, a též k vytvoření spojení mezi sunnitskými a šíitskými fundamentalistickými skupinami. Ovšem absence islámského ústředního státu, tedy nejsilnější islámské mocnosti, která by pomáhala řešit problémy v muslimském světě, výrazně přispívá ke všudypřítom­ným vnitřním i vnějším konfliktům, které jsou pro islám charakteristické. Toto povědomí bez soudržnosti islám oslabuje, pro ostatní civilizace pak představuje hrozbu.

Zhroucení SSSR začátkem 90. let znamenalo nezávislost pro další muslimské společnosti. Podle jedné analýzy zabraly nemuslimské vlády v letech 1757 až 1919 92 územních jednotek, na nichž žili muslimové. V roce 1995 bylo 60 devět z nich opět pod muslimskou vládou a převážně muslimskou populaci mělo zhruba 45 nezávislých států. To, že tyto změny doprovázelo násilí, potvrzuje i skutečnost, že polovina všech válek v rozmezí let 1820 a 1929 mezi dvěma státy patřícími k odlišným náboženstvím se odehrála mezi muslimy a křesťany.

Konflikty mezi islámem a západem ve 20. stol. se zvýšily díky kombinaci těchto faktorů: Za 1, Důsledkem muslimského populačního růstu byl velký počet nezaměstnaných mladých lidí, kteří byli naplněni nespokojeností, z těch se pak rekrutovali přívrženci islámské věci, vyvíjeli tlak na sousední národy a stěhovali se na západ. Za 2, Islám­ské obrození dodalo muslimům novou důvěru v jejich jedinečný charakter i hodnotu vlastní civilizace ve srovnání se Západem. Za 3, U muslimů vyvolaly velký odpor západní snahy univerzalizovat vlastní hodnoty a instituce, udržet si hospodářskou i vojenskou nadřazenost, stejně jako pokusy o intervence v konfliktech muslimského světa. Za 4, S pádem komunis­mu zmizel společný nepřítel islámu a Západu, v důsledku čehož se tak jeden stal hlavní hrozbou pro toho druhého. Za 5, Stále rostoucí kontak­ty a větší promísení muslimů s obyvateli západu vytváří v obou skupinách nový smysl pro vlastní identitu a pro její odlišnost od identity toho druhé­ho. Interakce a promísení rovněž vyvolávají spory týkající se práv členů jedné civilizace v zemi ovládané členy civilizace druhé.

Z celkem dvaceti osmi konfliktů, k nimž došlo v polovině devadesátých let na zlomo­vých liniích mezi muslimy a nemuslimy, se jich plných devatenáct odehrá­lo mezi muslimy a křesťany.

Předmětem sporů mezi islámem a Západem není toli­ko území, jako spíše širší inter-civilizační otázky, například šíření zbraní hromadného ničení, dodržování lidských práv a demokracie, moc nad ropnými zdroji, migrace, islámský terorismus a západní vměšování se do problémů islámského světa. Příslušníci obou komunit stále více uznávají rostoucí intenzitu tohoto historického antagonismu, a to hlavně po konci studené války. Například v roce 1991 uvedl Barry Buzan několik důvodů pro tvrzení, že “mezi Zápa­dem a islámem dochází ke společenské studené válce, ve které bude Evro­pa stát v první linii“. – ,,Tento vývoj má částečnou spojitost s protikladem mezi sakrálními a sekulárními hodnotami, částečně s historickou rivalitou mezi křesťanstvím a islámem, částečně s žárlivou povahou západní moci, částečně s nepřátelstvím, které vyvolává dominance západu v postkoloniálním politickém uspořádání blízkého východu a částečně s hořkostí a ponížením, která vyvolává nepříznivé porovnání jednotlivých úspěchů islámské a západní civilizace v posledních dvou stoletích.“ Navíc, dodává, “společenská studená válka s islámem by mohla celkově posílit evropskou identitu v klíčovém okamžiku pro vývoj Evropské unie“. A tak “na Západě mohou existovat významné komunity, které nejenom že budou tuto společenskou studenou válku s islámem podporovat, ale dokonce i podněcovat“. Podle poznámek italského žurnalisty Paola Valentina, který se Berlusconiho tiskové konference v roce 2003 zúčastnil, řekl Berlusconi toto: ,,Západní svět si nevyhnutelně musí podrobovat jiné národy a měnit je ke svému obrazu. To jsme udělali s komunistickým světem a částmi světa islámského. Bohužel, je tu ještě část islámského světa, která zaostává o čtrnáct set let. To musíme mít na paměti a uvědomovat si sílu naší civilizace, její nadřazenost a převahu.“

Přední odborník na oblast islámu Bernard Lewis se v roce 1990 pokoušel analyzovat “kořeny muslimské zuřivosti“ a svou analýzu uzavřel těmito slovy: ,,V současnosti by již mělo být jasné, že před sebou máme náladu a hnutí daleko přesahující rovinu otázek, politiky i vlád, které tuto politiku sledují. Jde o samotný střet civilizací, možná iracionální, nicméně nepochybně je historickou reakcí odvěkého soupeře na naše židovsko-křesťanské dědictví, na naši sekulární současnost a na světovou expanzi obou těchto fenoménů. Je nanejvýš důležité, abychom se my na naší straně nenechali vyprovokovat ke stejně historické, avšak také stejně iracionální reakci vůči tomuto soupeři.“

Podobné postřehy se objevily i uvnitř islámské komunity. Jeden přední egyptský novinář tak například píše, že “existují neklamné příznaky, že se stupňuje konflikt mezi židovsko-křesťanskou západní etikou a hnutím za islámské obrození, jež se dnes rozpíná od Atlantského oceánu na západě až po Čínu na východě“. Jeden významný muslimský indický intelektuál zase v roce 1992 předpovídal, že “další soupeř západu vzejde z muslimského světa. V islámských národech rozprostírajících se od Maghrebu až po Pákistán se zrodí zápas o nový světový řád“. Podle předního tuniského právníka tento zápas již probíhá – “kolonialismus se snažil deformovat všechny kulturní tradice islámu. Sám nejsem islamista, nedomnívám se, že jde o konflikt mezi náboženstvími, ale jde o konflikt mezi civilizacemi“.

V 80. a 90. letech se celkový trend islámu vyznačoval protizápadní orientací. Částečně to bylo důsledkem islámského obrození a reakce na “westoxikaci“ muslimských společností. Utvrzení islámu, ať už v jakékoli jeho sektářské podobě, znamená zavržení evropského a ame­rického vlivu na místní společnost, politiku a morálku. V minulosti mus­limští politici svým občanům občas říkali: „Musíme se pozápadnit“. Jestli však podobnou větu nějaký muslimský představitel pronesl v posledním čtvrtstoletí 20. stol., pak šlo o skutečnou výjimku. Zejména ve zmíněné době je vskutku velice obtížné najít výrok nějakého muslima, ať už politika, úředníka, akademika, podnikatele či novináře, který by vychvaloval západní hodnoty a instituce. Místo toho muslimové zdůrazňují rozdíly mezi svou civilizací a Západem, nadřazenost vlastní kultury a nutnost udržet její integritu tváří v tvář západnímu vlivu. Muslimové se obávají a cítí odpor k západní moci a hrozbě, kterou tato moc představuje pro jejich společnost a víru. Západní kulturu vnímají jako materialistickou, zkaženou, úpadkovou a nemorální. Rovněž ji vidí jako svůdnou, a tak o to silněji zdůrazňují nutnost klást odpor jejímu vlivu na muslimský způsob života. Muslimové stále častěji napadají Západ nikoli snad proto, že by vyznával špatné náboženství, jež je ostatně stejně jako islám “náboženstvím knihy“, ale proto, že západ žádné náboženství nemá. Z muslimského pohledu je sekularismus, bezbožnost, a tudíž nemorálnost mnohem větším zlem než západní křesťanství. Během stu­dené války západ označoval své nepřátele jako “bezbožné komunisty“, v konfliktu civilizací po studené válce vnímá zase islám svého nepřítele jako “bezbožný Západ“.

Multipolární a multicivilizační svět, který vznikl po studeně válce, postrádá dřívější fundamentální rozštěpení. Nicméně dokud bude pokračovat muslimský demografický a asijský ekonomický růst, budou ústředním rozštěpením globální politiky konflikty mezi Západem a jemu nepřátelskými civilizacemi. Vlády muslimských států budou pravděpodobně k Západu zaujímat stále nepřátelštější postoj a mezi islámskými skupinami a západní­mi společnostmi bude docházet k násilným střetům malé, někdy však i velké intenzity. Vztahy Spojených států s Čínou, Japonskem i dalšími asij­skými zeměmi budou značně konfliktní povahy, a budou-li Spojeně státy chtít zabránit Číně stát se hegemonem v Asii, mohlo by dojít i k závažnému válečnému konfliktu. Za těchto podmínek bude pokračovat spojení konfuciánských a muslim­ských společností, jež se možná ještě rozšíří a prohloubí. Pro tuto alianci měl zásadní význam společný postup muslimských a čínských společností, když kladly Západu odpor v otázkách šíření zbraní, dodržování lidských práv i dalších záležitostech. Jádro koalice tvořily úzké vztahy mezi Pákistá­nem, Íránem a Čínou, které vykrystalizovaly počátkem devadesátých let, když čínský prezident Jang Šang-kehun navštívil Írán a Pákistán a íránský prezident Rafsandžání Pákistán a Čínu. Tyto návštěvy zvěstovaly “rodící se spojenectví mezi Pákistánem, Íránem a Čínou“. Na své cestě do Číny Rafsandžání v Islámábádu prohlásil, že mezi Íránem a Pákistánem existuje “strategická aliance“ a že napadení Pákistánu by bylo považováno i za napadení Íránu. Ovšem nadšení pro úzkou protizápadní alianci konfuciánských a islám­ských států na čínské straně pohaslo, když prezident Ťiang Ce-min v roce 1995 prohlásil, že Čína nebude uzavírat spojenectví se žádnou zemí. Tato pozice patrně odráží klasický čínský názor, podle něhož Čína jakožto cen­trální mocnost neboli Říše středu formální spojence nepotřebuje, neboť ostatní země shledají, že je v jejich zájmu s Čínou spolupracovat. Na druhé straně si však vzhledem ke svým sporům se Západem bude cenit partner­ství s dalšími protizápadními státy, přičemž ty islámské tvoří největší a nej­vlivnější část. Navíc Čína má stále stoupající spotřebu ropy, a to ji patrně donutí ještě rozšířit své vztahy s Íránem, Irákem, Saudskou Arábií, ale také Kazachstánem a Azerbájdžánem. Takováto osa “ropa za zbraně“, po­znamenal v roce 1994 jeden odborník zabývající se energetikou, “nebude již muset poslouchat příkazy z Londýna, Paříže nebo Washingtonu“.

Na místech mezi muslimy a národy jiných civilizací, katolické, protestantské, pravoslavné, hinduistické, čínské, bud­dhistické, židovské, byly vztahy obecně antagonistické a většina z těchto vztahů někdy v minulosti přerostla v ozbrojený konflikt, mnoho přímo v 90. letech. Ať se podíváme na kteroukoli hranici islámu, všude vidíme, že muslimové mají značné problémy s mírovým soužitím se svými sousedy. Přirozeně zde vyvstává otázka, zda tento vzorec konfliktů mezi muslimy a nemuslimy na konci 20. stol. skutečně vyjadřuje vztahy mezi různými civilizačními skupinami. Odpověď zní záporně, neboť muslimové tvoří pouhou pětinu světové populace, ovšem v 90. letech se podíleli na násilí mezi různými skupinami mnohem větší měrou než národy které­koli jiné civilizace. Důkazů pro toto tvrzení je mnoho:

1.V letech 1993-1994 se muslimové účastnili 26 z 50 etno-politických konfliktů analyzovaných Tedem Robertem Gurrem. 20 z nich se odehrálo mezi skupinami z různých civilizací, 15 mezi muslimy a nemuslimy. Jednoduše vyjádřeno, mezicivilizačních konfliktů s muslimskou účastí bylo 3x více než konfliktů mezi všemi ostatními nemuslimskými civilizacemi. Konfliktů uvnitř islámu bylo rovněž více než v jakékoli jiné civilizaci, a to včetně kmenových konfliktů v Africe. Oproti tomu Západ se zúčastnil pouze dvou intercivilizačních konfliktů a v rámci něho samotného proběhly jen dva konflikty. Navíc konflikty s muslimskou účastí vykazovaly velký počet obětí. Ze 6-ti válek, v nichž podle Gurrovy analýzy přišlo o život 200.000 lidí a více, se 3 odehrály mezi muslimy a nemuslimy (Súdán, Bosna, Východní Timor), 2 mezi muslimy (Somálsko, Irák–Kurdové) a jenom 1 mezi nemuslimy (Angola).

2.List New York Times vytvořil seznam 48 míst, na nichž během roku 1993 došlo k 59 etnickým konfliktům. V polovině případů se jednalo o střet muslimů s nemuslimy. Plných 31 konfliktů se odehrálo mezi skupinami z různých civilizací a dvě třetiny těchto mezicivilizačních konfliktů (21) se (v souhlase s Gurrovou analýzou) odehrály mezi muslimy a příslušníky jiné civilizace.

3.V jiné analýze napočítala Ruth Leger Sivardová v průběhu roku 1992 29 válek (válku definovala jako konflikt s 1.000 a více oběť­mi). 9 z nich probíhalo mezi muslimy a nemuslimy, přičemž mus­limové opět vedli více válek než lidé z ostatních civilizací. Tyto různé statistické přehledy tak poukazují ke stejnému závěru, že počát­kem 90. let se muslimové podíleli na skupinovém násilí větší měrou než nemuslimovč a dvě třetiny až tři čtvrtiny mezicivilizačních válek se odehrávaly mezi muslimy a nemuslimy. Hranice islámu jsou hrani­cemi krvavými a stejný je i jeho vnitřek.

Sklon muslimů k ozbrojeným konfliktům naznačuje i samotný stupeň militarizace muslimských společností. V 80. letech byl vojenský koeficient (tj. počet vojenského personálu na 1.000 občanů) i vojenský index (koeficient upravený podle bohatství země) muslimských zemí znač­ně vyšší než v případě ostatních. Oproti tomu křesťanské země měly tyto ukazatele značně nižší než ostatní země. Průměrné vojenské koeficienty a indexy muslimských zemí byly zhruba 2x větší než v případě křes­ťanských zemí. James Payne proto usuzuje: „Je zcela evidentní, že existuje spojitost mezi islámem a militarismem.“ Muslimské země stejně tak vykazují tendenci uchylovat se v mezinárod­ních krizích k násilí, použily jej v 76 z celkového počtu 142 případů krize, v nichž se ocitly v letech 1928 až 1979. V 25 případech bylo násilí primárním prostředkem řešení krize, ve zbývajících 51 bylo použito ve spojení s jinými prostředky. Navíc když muslimské státy k nási­lí sáhly, většinou se uchylovaly k násilí na vysokém stupni intenzity, což ve 41% případů použití násilí znamenalo válku v plném rozsahu, ve 38% závažné ozbrojené střety. Zatímco muslimské státy se k násilí uchýlily v 53,5% krizových případů, Velká Británie pouze v 11,5, USA v 17,9 a SSSR v 28,5. Z největších mocností uplatňo­vala při řešení krizí větší míru násilí pouze Čína, a to v 76,9% přípa­dů. Muslimská bojechtivost a násilí tak jsou realitou 2. pol. 20. stol., realitou, již nemohou popírat muslimové ani ne-muslimové.

Možným zdrojem konfliktů mezi muslimy a nemuslimy je také feno­mén, který jeden státník s odvoláním na svou vlastní zemi nazval muslim­skou “nestravitelností“. Ta však funguje v obou směrech, neboť muslimské země mají problémy s nemuslimskými menšinami, srovnatelné s těmi, s nimiž se potýkají nemuslimské země v případě menšin muslimských. Islám je ale v ještě větší míře než křesťanství absolutistickou vírou, totiž smazává se v něm rozdíl mezi náboženstvím a politikou, je vytyčena ostrá hranice mezi těmi v dar al-islám a těmi v dar al-harb. V důsledku toho mají konfuciáni, bud­dhisté, hinduisté, západní i východní křesťané menší problémy přizpůsobit se vzájemnému soužití mezi sebou než přizpůsobit se soužití s muslimy. Například Číňané jsou ekonomicky dominantní menšinou ve většině jiho­východních asijských zemích, úspěšně se asimilovali do společnosti buddhistického Thajska i katolických Filipín, v těchto zemích prakticky nena­jdeme případy proti-čínského násilí ze strany většinových skupin. Naopak v muslimské Indonésii a Malajsii docházelo k násilnostem na Číňanech a jejich role v těchto společnostech zůstává choulostivým a nebezpečným bodem. V Thajsku a na Filipínách tomu tak však není.

Je tedy více než jasné, že muslimové představují pro západ a křesťany nebezpečí.

První část: http://www.nwoo.org/2016/02/12/pulmesicni-hrozba-cast-1/


6 Komentářů k PŮLMĚSÍČNÍ HROZBA – část 2.

  1. weissbach napsal:

    „Například Číňané jsou ekonomicky dominantní menšinou ve většině jiho­východních asijských zemích, úspěšně se asimilovali do společnosti buddhistického Thajska i katolických Filipín, v těchto zemích prakticky nena­jdeme případy proti-čínského násilí ze strany většinových skupin. Naopak v muslimské Indonésii a Malajsii docházelo k násilnostem na Číňanech a jejich role v těchto společnostech zůstává choulostivým a nebezpečným bodem.“

    Nadávno tady nějaký trol dával Indonésii a Malaysii jako příklad mírumilovných států s muslimskou většinou….

    http://forum.valka.cz/topic/view/19450/Prehled-genocidy-a-genocidnich-masakru-XX-stoleti

  2. Justass napsal:

    …. „Sklon muslimů k ozbrojeným konfliktům naznačuje i samotný stupeň militarizace muslimských společností. V 80. letech byl vojenský koeficient (tj. počet vojenského personálu na 1.000 občanů) i vojenský index (koeficient upravený podle bohatství země) muslimských zemí znač­ně vyšší než v případě ostatních.“ Tzv. křesťanských tuším.

    No to spíš svědčí o ochotě se bránit novodobým křižáckým tažením, jako o vůli „křesťanstvo“ jak evidentně spekuluje autor – řek bych.

    • Justass napsal:

      .. křesťanstvo — NAPADNOUT (má být)

      • Paul Durham napsal:

        Mám takový pocit, že i z dostupné historie lze celkem destilovat skutečnou podstatu těch memvirů : podstata Mohamedova memviru je militaristická a podstata memviru Ježíše je otrocká.

        Zkopírované citáty ze zvedavec.org vystihují následky memvirů jasně, stručně a výstižně:

        „Revolúcie vymýšľajú snílkovia, robia ich fanatici a ich plody využívajú darebáci.“
        (Bismark)

        „Šťastní otroci sú tými najzarytejšími nepriateľmi slobody.“
        …Marie von Ebner-Eschenbachová

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Upozornění: Příspěvky trolů jsou mazány, proto neodpovídejte na komentáře, které zjevně rozbíjejí rozumnou diskuzi!

NEKRMTE TROLY!