Ke stažení: Stewart Steven – VÝBUŠNINA: Operace CIA Splinter Factor

stevart-steven-vybusninaKniha o tom, kdo ve skutečnosti stál za terorem 50. let.

„Pokud do toho vidím, nespokojují se ti chlapci z CIA s tím, aby informovali o válce a podobných událostech, ale jdou dále a dělají své vlastní války, a nikdo nemůže vědět, co právě mají za lubem. Vydávají miliardy dolarů, aby kdekoli podněcovali neklid, jen aby měli něco, o čem by mohli podávat zprávy... Tato služba se vyvinula ve vlastní vládu, která operuje zcela v tajnosti. Tito lidé nepotřebují nikomu skládat účty. To je v demokratické společnosti velmi nebezpečná věc..." - Harry S.Truman, jak jej cituje Merle Miller ve své knize „Otevřeně řečeno" (Offen gesagt), Stuttgart 1975

PROLOG

Psal se rok 1947. Svět byl svévolně a krutě rozdělen ve dvě části. Na jedné straně usilovalo komunistické Rusko se svými novými východoevropskými spojenci o vývoz militantního marxismu do celého světa, aby uchovalo nedotknutelnost své vlastní revoluce. Na druhé straně stály Spojené státy americké a jejich západoevropští přátelé, zajatci strachu před komunismem, silní, ale přesto nikdy opravdu dost silní. Na Východě byly lidové demokracie, na Západě naše demokratická forma života. Slova byla zbavena každého významu a doznívající čtyřicátá léta byla šílená.

V minulých stoletích nesnesitelné napětí vyústilo vždy nakonec ve válku. Ale nyní to nebylo možné. Evropa stěží přestála právě skončenou válku, atomový konflikt by nepřežila. Oba mocenské bloky, donucené vzdát se této staré a ctihodné metody řešení konfliktů, plivaly jed a žluč jako dva bojovní kohouti, kteří však nebyli vypuštěni ze svých klecí. Oba se dopouštěly zlých omylů při posuzování situace, oba otravovaly ovzduší hysterickou polemikou a propagandou a oba byly plně odpovědny za tvrdosti studené války, ja k se brzy začalo říkat stavu zadržovaného nepřátelství, jehož důsledky trpíme ještě dnes.

Na Západě se mělo za to, že ve hře je svoboda a vše, co s ní souvisí, kdežto východní stanovisko bylo tehdy většině lidí nejasné. Sovětský svaz a jeho satelitní státy se v oněch letech cítily mnohem silněji ohroženy válkou než Západ. Západ měl atomovou bombu. A většina východoevropských politiků byla přesvědčena, že by ji také použil. Věřili, že Američané shodili atomové bomby na Hirošimu a Nagasaki ne aby donutili Japonce kleknout na kolena, ale především proto, aby působili na Rusy. Ti věděli, že Japonci v okamžiku svržení bomby už byli téměř ochotni bezpodmínečně kapitulovat. Pro Rusy byl proto každý akt proti zájmům Západu obranným činem, nikoli agresivním opatřením.

To neznamená, že by snad Stalin byl dobromyslný starý pán. Byl vtažen do velmocenské politiky. V čáře napříč Evropou, na níž koncem války stanula Rudá armáda, viděl nejzazší hranici svého nového území. Američanům podkládal podobný názor. Stejně jako Polsko muselo být začleněno do této říše prostě pro svou zeměpisnou blízkost k Sovětskému svazu, ač podle své politické tradice stálo zřejmě na druhém konci spektra, byla naopak Francie přiklepnuta k západnímu táboru, nehledě na to, že komunisté vyšli z války jako nejsilnější a nejdisciplinovanější politická strana.

Postupimská dohoda umožnila podle Stalinova názoru Rusům, Britům a Američanům rozdělit si svět mezi sebe. To může být hrubě zjednodušené stanovisko. Avšak přesto není pochyb, že Stalin byl v této víře posílen jak dohodou samou, tak také jednáními s Churchillem a Rooseveltem v době války.*)

Stalinova politika byla co do ideologie a provedení skutečně čistě carská. Baltské země měly být připojeny k Sovětskému svazu, východní území Polska byla opět přičleněna k ruskému státu, zatímco zbytek země se stal vazalským státem. Stalin vykonával nátlak na Persii, Mandžusko, pohraniční provincie Turecka a na Dardanely. Sen o nezamrzajících přístavech ve Středozemním moři znovu ožil, když se ucházel o poručenskou správu Libye. Byl znovu vtělením Petra Velikého.

Na tomto pozadí je samozřejmé, že chápal Trumanovu doktrínu z března 1947 jako brutální ohrožení Sovětského svazu a jeho legitimního úsilí. Rozchod Ameriky s jejím tradičním izolacionismem byl pro každého marxistického historika postačujícím důkazem, že zahraniční politika USA je koneckonců agresivní. Pro caristu, jakým byl Stalin, z toho vyplývaly naprosto šokující důsledky. V západní Evropě vzniklo jakoby z ničeho zcela nové vojenské a politické seskupení, které zvrátilo až dosud platný názor o rovnováze sil v Evro pě. To bylo pro Stalina právě tak nepřijatelné a potenciálně nebezpečné jako pro Ameriku o několik let později pokus Sovětského svazu a Kuby zřídit předmostí na západní polokouli.

Pojetí poválečných dějin, oproštěné od prvků propagandy, by muselo uznat, že Stalin, když v červnu 1947 donutil Československo, aby odmítlo Marshallův plán, reagoval spíše na události, než aby je sám uváděl do chodu. Západ pouhých 48 hodin předtím vytyčil dosti jednoznačně demarkační linii, když byli jednou ranou vyloučeni všichni komunisté z francouzské a italské vlády. To byl postup, pro který měl Stalin veškeré porozumění. Ale teď, jak se domníval, si již nikdo nemohl stěžovat, když za svou branou činil podobná opatření. Dnes lze přinejmenším předložit k diskusi - aniž ovšem budeme počítat s tím, že to všichni budou brát vážně - zda růst komunistického vlivu ve východní Evropě nebyl spíše důsledkem než příčinou zhroucení vztahů mezi oběma velmocemi. Vina není jen na Josefu Stalinovi, nýbrž také na zdráhání se Západu akceptovat legitimní bezpečnostní opatření Ruska ve východní Evropě.

*) V Postupimi a na Jaltě, stejně jako v bilaterálních dohodách mezi zúčastněnými státy si Roosevelt, Churchill a Stalin - jako kdysi osadníci na americkém Západě - rozdělili mezi sebou svět. Nejneuvěřitelnějším příkladem toho je snad dohoda mezi Churchillem a Stalinem o rozdělení Balkánu, což Churchill kdysi označil za „věc naší účasti na Balkáně". Sověti měli dostat 80 procent vlivu v Bulharsku, 90 procent v Rumunsku a 80 procent v Maďarsku. V Jugoslávii se měli podílet o odpovědnost s Brity; Britové měli být z 90 procent odpovědní za Řecko. Churchill později napsal: „...je zcela přirozené, že sovětské Rusko má životní zájmy v černomořských zemích, z nichž jedna, Rumunsko, je svévolně napadla s dvaceti šesti divizemi, zatímco s druhou, Bulharskem, má velmi stará pouta."

 

Z pochopitelných důvodů se tehdy nechtělo vzít na vědomí, že Rusko a jeho východní satelity se již jakoby nemuseli obávat nového vzplanutí bojů více než kdokoli jiný. Válka pro ně byla strašlivá. Jen Poláci měli ve varšavském povstání více obětí na životech než Američané za celou druhou světovou válku. A Rusové ztratili v této válce víc lidí než všechny západní země dohromady. Dvacet miliónů Rusů přišlo o život. Celá města byla zničena. Ve srovnání s tím se z toho západní země dostaly poměrně dobře a na Východoevropany působilo odpudivě, jak byl Západ rychle ochoten považovat západní pásma Německa za val proti „rudým hordám".

Problémy Sovětského svazu se ještě přiostřovaly nezkušeností a často prostě neschopností mužů, kteří přišli ve východní Evropě po válce k moci. Revolucím je vlastní, že vyzvednou příliš mnoho revolucionářů a příliš málo politických vůdců. Onu komplexní psychologickou směsici, která člověka přiměje, aby dal v sázku zdraví, blahobyt, vyhlídky do budoucnosti a dokonce vlastní život, aby pracoval a bojoval v podzemí pro ilegálně činnou organizaci, nalezneme jen zřídka u člověka, který má potřebné kvality pro řízení výkonného moderního státu. A většina, i když ne všichni vedoucí východoevropští politikové, patřila právě do této kategorie: po celý život bojovali v podzemí za věc, která - kdyby nebyla přišla válka - by byla ve většině případů odsouzena k nezdaru. Mnozí byli po léta ve vězeních nebo v koncentračních táborech. Mnozí museli ve třicátých letech prchnout do Ruska. Jiní vstoupili ve Španělsku do mezinárodních brigád. Mnozí statečně bojovali od vypuknutí války na straně spojenců v rámci hnutí odporu, které existovalo téměř ve všech evropských zemích. Byli snad často svéhlaví, ale všichni byli muži pozoruhodného formátu.

Když se vrátili z války, aby sklidili odměnu, kterou si čestně a hojně zasloužili, začalo se projevovat napětí a zatížení jejich vlastními zážitky. Ti, kdo byli ve válce, považovali ty, kteří zůstali v Moskvě, za pouhé salonní komunisty, za lidi, kteří se rozhodli pro snadnější cestu. A ti Moskvě věrní považovali internacionalisty za cizince, za lidi, kteří stálým kontaktem s buržoazní ideologií neodvratně „změkli".

Zostřením studené války se tato oboustranná nedůvěra vystupňovala v rozhořčené a často strašlivé nepřátelství. Věrným Moskvě se těsné semknutí se Sovětským svazem jevilo jako jediná záchrana jejich států a jejich přesvědčení před hrozícím útokem ze Západu. Internacionalisté nebyli sice nikdy zásadně jiného mínění, avšak přesto nechtěli bez dalšího přijmout nutnost otrocké závislosti na Stalinově Sovětském svazu.

Byly také ještě jiné těžkosti. Ve spěchu, s nímž byly ve všech zemích bezprostředně po osvobození vytvořeny vlády, nebyl čas na to přezkoumat životopis každého jednotlivého funkcionáře. Vedle komunistů, kteří od prvního dne spolu bojovali, byli i takoví, kteří vstoupili do strany v okamžiku, kdy se rýsovalo vítězství. Kariéristé, dobrodruzi a také muži, které by bylo možno označit prostě za darebáky, celkem snadno hráli svou hru.

V první době mohly strany proti nim sotva něco podniknout. Právě tak musely chtě nechtě převzít úředníky, kteří již sloužili bývalým pravicově zaměřeným vládám nebo za okupace dokonce Němcům. Mnozí z nich se před novým režimem sklonili právě tak ochotně, jako sloužili starému. Tyto mladé státy byly donuceny sáhnout po zkušenostech a odborných znalostech těchto pochybných lidí.

Personální problémy byly i jiného druhu. Jak mezi internacionalisty, tak mezi Moskvě věrnými, byli praví revoluční hrdinové, kterým bylo nutno dát vysoké funkce, ač neměli potřebné předpoklady. Kromě toho byli v obou táborech lidé, kteří hráli dvojí hru. Mnozí muži, kteří dostali vysoké vládní úřady jako vážení komunisté, byli před válkou prosazováni do ilegálních komunistických stran jako agenti provokatéři. Jiní byli vězením a možná mučením donuceni pracovat jako agenti tajné policie. Byli takové Moskvě věrní, kteří již dávno zaprodali své duše Moskvě a byli placenými agenty ruské tajné policie. Právě tak byli mezi internacionalisty muži, které si -jak je z toho beztak všichni podezírali - koupili Britové nebo Američané.

Politický postoj, který Trumanova Amerika stále otevřeněji zaujímala, jen zesiloval Stalinovu paranoickou nedůvěru vůči Západu. V prvních poválečných letech měli na zahraniční politiku Státního departmentu velký vliv početní přistěhovalci, kteří měli bezpočet receptů, co dělat ve svých zemích. Mnozí z nich byli před válkou vůdčími politiky, vědci nebo novináři a uprchlí před postupující Rudou armádou. Odhlédneme-li od přímé špionáže, byli tito lidé pro americké politiky jediným zdrojem údajů o poměrech v satelitních státech.

Důsledkem byl rostoucí nerealistický diplomatický postoj USA na základě rostoucích nerealistických informací. Přestože se uprchlíci v mnoha otázkách rozcházeli, panovala jednomyslnost v jednom bodu, že totiž jejich krajané v Polsku, Maďarsku, Československu, Jugoslávii, Bulharsku, Rumunsku, Albánii a v baltských zemích čekají jen na signál, aby svrhli své komunistické pány. Jsou potlačováni zlovolným systémem tajné policie a potřebují být pouze správným způsobem povzbuzeni, aby povstali.

Pravda je, že národy východní Evropy uvítaly Rudou armádu jako osvoboditelku. Politicky viděno, válka - jakkoli tvrdošíjně hlásaly pravicově orientované emigrantské kruhy v Americe opak - očistila ovzduší v těchto zemích: byly připraveny přijmout socialismus a spolupracovat v pevném přátelském svazku se Sovětským svazem. Většině jejich národohospodářů bylo jasné, že Amerika by sice pomohla při obnově jejich zničeného průmyslu, avšak obchodní partnery by stejně museli hledat na Východě. Vzhledem k zeměpisné poloze byl osud jejich zemí nerozlučně spjat se Sovětským svazem. Kdyby to znamenalo, že se některé z jejich politických institucí budou muset přizpůsobit novému partnerovi, pak by se s tím rovněž smířili.

Stalin se samozřejmě domníval, že může požadovat ještě podstatně více, ale zde mu bylo možné s úspěchem čelit. Naneštěstí se Západ rozhodl ho napadnout na nesprávném místě. Místo aby se jeho politici obrátili proti jeho intrikám, vycházejícím z ruského imperialismu, tedy např. proti tomu, že táhl země jako Polsko a Maďarsko do sovětského impéria, přestože se proti tomu bránily rukama nohama, Amerika a její spojenci mluvili stále jen o „komunistickém imperialismu".

Tím zcela podkopávali pozice nacionalistů, kteří byli ať právem či neprávem toho názoru, že aplikace marxistického učení je v jejich zemích jedinou cestou k pokroku, avšak zároveň si předsevzali, že budou vystupovat za právo Československa, Polska a Maďarska jít k socialismu každý svou vlastní cestou. Chtěli být nezávislí na Rusku a na Americe, i když jim bylo jasné, že se pravděpodobně neobejdou bez těsného spojení s Ruskem.

Velká část inteligence s nimi souhlasila a byla ochotna podstoupit politický boj o udržení nezávislosti na Sovětském svazu a vzít na sebe jeho důsledky. Z počátku se zdálo, že se tyto postoje prosadí.

Americká reakce však učinila jejich pozici neudržitelnou. Tím, že kladli komunismus na roven s ruským imperialismem, zaujímali Američané podobné stanovisko jako Stalin: satelitní státy se musely rozhodnout mezi Ruskem a Amerikou, mezi komunismem a kapitalismem. Bylo nemožné být maďarským komunistou a jako takový být akceptován jak Ruskem tak Amerikou. Obě strany prohlašovaly, že je možné být jedině komunistou nebo antikomunistou. Komunista byl ten, kdo uznával „vedoucí úlohu Sovětského svazu", antikomunista ten, kdo byl pro Ameriku a proti Rusku.

Tvrzení Andreje Vyšinského, že se Amerika pokouší „zotročit Evropu politikou almužen", bylo sice neslýchaným obviněním národa, který chtěl opět vybudovat Evropu ležící v troskách, ale tato výtka obsahovala mnoho pravdy. Východoevropské země sotva mohly pomýšlet na dobré služby Spojených států, aniž by podstoupily riziko, že vážně ohrozí své vztahy k Sovětskému svazu. Osvětlují to dva nedávno zveřejněné telegramy. Amerického ministra zahraničních věcí Jamese F. Byrnese velvyslanci v Československu Steinhardtovi a jeho odpověď Byrnes ovi v době pařížské mírové konference v říjnu 1946.

Američané si stěžovali na protiamerickou propagandu v československém tisku, vybočující ze zvyklostí normálních vztahů a také na vlekoucí se odpověď Československa, které tehdy ještě nebylo komunistickým satelitem, na požadavky USA o odškodnění za nedávné zestátnění amerického majetku. Ve snaze donutit československou vládu k náhradě, zastavily USA přechodně veškerou pomoc Československu. Steinhardt se sešel s Gottwaldem, který přiznal, že tisk je zbytečně hrubý a slíbil, že americké požadavky budou brzy uspokojeny. Steinhard nato poprosil Byrnese, aby pomoc byla na znamení dobré vůle USA opět obnovena.

Odpověď, kterou mu Byrnes telegrafoval z Paříže, je pozoruhodná: „S uspokojením jsem vzal na vědomí, že československá vláda zřejmě začíná nahlížet, že její nepřátelská politika vůči Spojeným státům, projevující se v ignorování našich oprávněných požadavků a v trvajících útocích tisku, by mohla mít důsledky, které nejsou v zájmu Československa. USA musí přesto brát v úvahu, že Československo až do konce této konference Spojeným státům tvrdošíjně oponovalo a v každé důležité otázce jednomyslně hlasovalo se slovanským blokem. Zajisté nemůžeme očekávat, že nějaká delegace bude s námi ve všech bodech souhlasit. Ale když jsou při každém hlasování o každé smlouvě proti nám, potvrzuje to nepřátelský postoj, který se až dosud projevuje v tisku. Měl bych rád ještě více pevných důkazů o nezávislosti a o přátelském postoji Československa vůči Americe, než v jakékoli formě obnovím hospodářskou pomoc."

Tento telegram je první dokument, v němž byla formulována zásada, že určitá míra politické podpory je předpokladem pro pomocné akce Spojených států. Tato zásada nebyla dosud součástí oficiální americké politiky a Marshallův plán se od ní nanejvýš důstojně distancoval. Budoucí běh věcí tím ale byl už předznamenán.

Steinhardtova odpověď byla neméně pozoruhodná. Citací slov Jana Masaryka, syna zakladatele Československé republiky a demokratického, nekomunistického socialisty, obsahovala výmluvné svědectví o agónii východní Evropy a výzvy k Západu, jak nejlépe posloužit věci svobody.

Po rozhovoru s Masarykem informoval Steinhard Byrnese: „Za daných okolností považoval Masaryk za vhodné jít se Sovětským svazem při každém hlasování, při němž se bily na straně Sovětského svazu také Polsko a Jugoslávie, neboť byl přesvědčen, že Spojeným státům tím nevznikne žádná škoda. Československo by však z toho možná mohlo mít zisk. Poukázal na to, že Sověti by se jako dík za postoj Československa při hlasování pečlivě vyhnuli tomu, aby se vměšovali do vnitřních záležitostí země a v důsledku toho by umírnění mohli pokročit v návratu země k demokracii. Soudil, že brzká obnova demokratických poměrů, jaké panovaly v Československu před válkou, umožněná sovětským nevměšováním, by z dlouhodobého hlediska prospěla Spojeným státům více, než bezvýznamné hlasování na mezinárodních konferencích..."

Masarykovi můžeme dnes tento taktický postoj sotva vyčítat.*)

Státy, pro něž se tehdy v Americe vžilo označení „porobené národy", se zřetelně ocitly od roku 1946 pod rostoucím tlakem ze dvou stran. Sověti požadovali politickou podporu jako protiváhu za nevměšování do vnitřních záležitostí a Američané vázali svou pomoc alespoň minimem politické podpory. Není třeba být logikem, aby se poznalo, že oba nároky byly vzájemně neslučitelné.

*) Masaryk po puči souhlasil, že zůstane v úřadu ministra zahraničních věcí, avšak 10. března 1948 tragicky zemřel po pádu z okna svého služebního bytu. Zda sám z okna vyskočil, zda to byla nešťastná náhoda, nebo zda byl shozen, o tom se názory různí. Přes četná oficiální i neoficiální vyšetřování nebyl tento případ až dosud uspokojivě objasněn.

 

Americkým směrodatným politikům unikla skutečnost, že vůbec není třeba proklínat komunismus jako takový, že není vůbec žádný důvod, aby oba hospodářské systémy, kapitalismus a komunismus, nemohly existovat vedle sebe. Komunistická světová revoluce byla tak jako tak překonána revolucí technickou, v jejímž důsledku se viditelně zlepšil úděl neprivilegovaných ve všech vyspělých zemích. Marxismus byl zpátečnický a staromódní. Země, v níž státním náboženstvím byl ateismus, neposkytovala inspirující podněty o nic méně než Američany tak horlivě podporovaný Izrael, který spočíval na pevných teokratických základech.

Spojené státy tedy takto rozhodly o svých dlouhodobých plánech. Jako stará Kominterna financovala v předválečné době na Západě zradu a sabotáže, aby podkopala tamější instituce, chtěli Američané nyní hrát stejnou úlohu s obrácenými znamínky. Zřejmě jim uniklo, že Rusko dokázalo pozoruhodně málo, ba téměř směšně málo. Mnozí se domnívali, jak to formuloval v r. 1953 senátní výbor pro vyšetřování komunistické agrese, že „... mírové soužití je komunistický mýtus, který by bylo možno uskutečnit jen plným podřízením našeho svobodného zřízení otroctví komunismu ovládaného z Moskvy". Vláda neměla dost důvěry ve vlastní systém Ameriky a v jeho schopnost prosadit se vůči evidentně málo úspěšnému a nešťastnému komunistickému experimentu.

Nepřesné představy a s nimi spojené myšlení, které je, jak se zdá, pro toto období charakteristické, se projevovalo také v hysterii s utajováním kolem atomové bomby. Americký atomový monopol, o němž se předpokládalo, že je hlavním cílem nasazených sovětských špionů, vedl k velezrádným procesům, přísahám věrnosti a kongresovým výslechům. To rozpoutalo v zemi antikomunistické vášně. Právě tak jako se za války občanům Velké Británie namlouvalo, že „stěny mají uši", tak v Americe politikové a pravicově za měřený tisk zcela vědomě vytvářely dojem, že za každým rohem číhá komunistický špión. Jen málokteří poznali nebezpečí takového postupu. Henry Stimson, republikánský ministr války prezidenta Trumana, naléhal na to, aby se Amerika veřejně podělila o své jaderné-poznatky se Sovětským svazem a tak se zabránilo „tajným závodům ve zbrojení, závodům dosti zoufalého druhu". Ale tento návrh, jakkoli byl prozíravý, nikdy nebyl brán vážně. Místo toho vybudovaly Spojené státy vnitřní bezpečnostní aparát, který byl tvrdší a nemilosrdnější než všechno, co bylo k dispozici za války. Zároveň byla uvnitř USA odstartována propagandistická kampaň proti komunistům a sympatizujícím, která se pokoušela americký lid přesvědčit, že bude žít v bezpečnosti jen tak dlouho, dokud nebude mít Rusko atomovou bombu.

Dnes je samozřejmě při zpětném pohledu patrné, jak to všechno bylo zbytečné. Ani ne tak proto, že chod událostí oslabil politické argumenty jako proto, že tajné služby se daly jiným směrem a zklamaly tam, kde měly největší odborné znalosti - na poli bezpečnosti. Norbert Wiener napsal v knize Člověk a lidský stroj: „Při pozorování přírodního problému stejně jako při jaderné reakci a jaderných výbuších se sobě dalekosáhle podobají jednotlivé informace, které můžeme sdělit, totiž ty, které existují. Jakmile vědec ví, že na problém, který sleduje, existuje odpověď, mění se celá jeho pozice. Má tím už za sebou více než polovinu cesty k vlastní odpovědi." (Norbert Wiener, Mensch und Menschmaschine, Frankfurt nad Mohanem, Bonn, 1966,str. 126). Americká vláda sama vydala tajemství atomové bomby, když 6. srpna 1945 shodil americký letoun atomovou bombu na Hirošimu. Od tohoto okamžiku bylo zřejmé, že také Rusko bude mít tuto zbraň a to v relativně krátké době.

Strach ze špionů řádil také na druhé straně železné opony. Byl ještě zostřen tím, že ve východní Evropě, ve Francii a v Německu se příslušníci starých špionážních organizací z válečné doby ohlíželi po nových chlebodárcích. Americká velvyslanectví ve všech východoevropských zemích byla obležena tuzemci, kteří nabízeli své služby proto, aby si tím vykoupili možnost výjezdu do Spojených států. Avšak nedosti na tom. Bývalí příslušníci Office of Strategie Services (OSS) organizovali ze západního Německa akce ve východoevropských zemích. Tito lidé byli sice dobře vojensky vyškoleni, avšak postrádali jakoukoli politickou zralost a rozhled. Jejich činnost se projevovala jako absolutně neužitečná nebo dokonce škodlivá. Pokaždé, když tajná policie některé východoevropské země chytila pravého špióna nebo odhalila na svém území důkazy o seskoku padákem, zostřila prostě bezpečnostní opatření a ještě více utlačovala lid.

Je jedním z ironických rysů oné doby, že Rusové předpokládali za každým křovím amerického agenta, zatímco ve skutečnosti jich bylo jen velmi málo. Nadto byli celkově nedostatečně vzdělaní a neovládali správně špionážní techniku. Prezident Truman koncem války OSS rozpustil. Zastával názor, že v mírových dobách není třeba plýtvat penězi na tajnou službu. To byla udivující teorie, která bezprostředně navazovala na onu velkou dobu americké naivity po první světové válce, kdy Henry Stimson rozpustil dešifrovací oddělení státního departmentu s poznámkou, že „gentlemani nečtou dopisy jiných lidí". Amerika vstoupila tedy do studené války zcela nepřipravena. Několik přidělenců, kteří pracovali pro vojenskou rozvědku, několik spolupracovníků vlastní zpravodajské služby státního departmentu a hrstka lidí OSS ve vojenských misích v Evropě - to byla celá nabídka. Přitom kvalita zevrubných informací byla celkově nanejvýš potřebná.

Truman brzy rozpoznal, že jednal trochu předčasně. Nebyl však zřejmě ještě dostatečně přesvědčen o nutnosti rozsáhlé organizace typu OSS v mírových dobách, a to až do roku 1947, kdy byla zákonem o národní bezpečnosti (National Security Act) založena tajná služba CIA (Centrál Intelligence Agency) v čele s kontraadmirálem Roscoem Hillenkoeterem.

Sama CIA zpočátku dostala jen úkol „koordinovat" ostatní méně účinné zpravodajské služby Spojených států. Teprve v létě 1948 zmocnila Národní bezpečnostní rada (NSC) CIA, aby „pod vedením NSC prováděla tajné operace". Bylo by samozřejmě nesprávné tvrdit, že předtím se tajné operace neprováděly. Např. sovětské oddělení CIA, které vedli korvetní kapitán Samuel Frankel, který se narodil v Polsku, a námořní kapitán Herold Murri, oba na základě zkušeností, které získali za války jako američtí námořní atašé v Murmansku, bylo prakticky autonomní jednotkou, operující s elánem, nadšením a bohatstvím nápadů.

Ze stejného důvodu CIA převzala pozoruhodnou ruskou antisovětskou síť od generála Reinharda Gehlena, který koncem války Američanům nabídl, že jim bude sloužit právě tak věrně, jako až dosud sloužil Hitlerovi, přestože byl v mnoha kruzích, které měly za to, že se nemá používat ne zcela čistých informací od ne zcela čistého muže, zpočátku odmítán, zmizely tyto výhrady velmi rychle, když američtí politikové začali pociťovat realitu studené války.

Zatímco obě strany budovaly své tajné služby, z jejichž řad se měli rekrutovat frontoví bojovníci studené vály, zhoršily se vztahy mezi Východem a Západem tou měrou, že nakonec bylo nutno na ně pohlížet tak, že prakticky neexistují. Možnost jaderné války byla hrozivě a trvale na obzoru. Oba tábory horečně zbrojily a aby přesvědčily své občany, že je to nutné, stupňovaly propagandu na úroveň zoufalé intolerance. Diplomacie se zvrhla v obyčejné spílání. Vzájemné pochopení a rozum byly škrtnuty z politického slovníku. Antikomunistická honba na čarodějnice vedla v Americe k vlně hysterie; tajní policisté se rojili nad Ruskem a východní Evropou jako kobylky. Ničili vše, co jim padlo do rukou.

Doba byla zralá pro extrémní činy všeho druhu. Tato kniha je historií jednoho z nich. Je historií jedné akce tajné služby a skrovným způsobem také dějinami naší doby.

 

Ke stažení:

http://www.nwoo.org/download/knihy/Vybusnina_Operace-CIA-Splinter-Faktor--Steward-Steven-1974….pdf




9 Komentářů k Ke stažení: Stewart Steven – VÝBUŠNINA: Operace CIA Splinter Factor

  1. Stribog napsal:

    Skvělá kniha. I když autorův pohled na Západ a Východ je trochu mainstreamový. Vyšla v nakladatelství Sakko, což byli kluci z bývalé Československé rozvědky. Vyšla tuším v roce 1991 a od té doby ji nikdo nemá dovahu v českém ovčíně vydar.

  2. Jarek* napsal:

    Článek je jen velmi dobře vyrobený podvod. Nebylo nutné se dostat ani do čtvrtiny a konečná. Snad příště.

  3. novota napsal:

    Trochu jiný pohled než propaguje pražská kavárna a havloidi...

  4. Definitiva napsal:

    Skúste Svjatoslav Rybas, Krev a sláva. Beneš a Stalin, skutočné záujmy a ciele Stalina boli iné, ako realita, povojnová diktatúra a studená vojna. Stalin musel reagovať na bielu šľachtu, ktorá funguje v Rusku dodnes ako piata kolóna USA.

  5. Václav Princ napsal:

    Jenom jinak napsané. Na internetu už je delší dobu. http://www.brejle.net/svet-kolem-me/zlociny-komunismu-a-cia

  6. Jaroslava Kanioková napsal:

    Díky za možnost stáhnutí

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Protected with IP Blacklist CloudIP Blacklist Cloud

Upozornění: Příspěvky trolů jsou mazány, proto neodpovídejte na komentáře, které zjevně rozbíjejí rozumnou diskuzi!
Diskutujte k věci, nepište nesmysly, které nikoho nezajímají.

NEKRMTE TROLY!