CHOMSKY: ‘JEDNÍM Z MNOHA CLINTONOVÝCH ZLOČINŮ BYLA EXPANZE NATO NA VÝCHOD’

2USA zažívají nejisté časy. Zatímco zůstávají jedinou globální supervelmocí, nejsou již déle schopny ovlivňovat události a jejich důsledky ke své spokojenosti, aspoň ne ve většině případů. Zdá se, že frustrace a obavy z rizika hrozících katastrof u amerických voličů vysoko převažují nad nadějemi na racionálnější a spravedlivější světový řád. Zároveň, jak tvrdí Noam Chomsky, za vzestupem a popularitou Donalda Trumpa je fakt, že americká společnost se hroutí.

V tomto exkluzivním rozhovoru s Truthout se Noam Chomsky zaměřuje na současný vývoj jak ve Spojených státech, tak i ve světě, a zpochybňuje převládající názory na třídní boj, neoliberalizmus jako důsledek ekonomických zákonů, roli USA jako globální velmoci, status rozvojových ekonomik a moc izraelské lobby.

C.J. Polychroniou: Noame, řekl jste, že za vzestupem Donalda Trumpa stojí do značné míry úpadek americké společnosti. Co tím přesně myslíte ?

Noam Chomsky: Státně-korporátní programy minulých zhruba 35 let s bezprostředními důsledky jako stagnace, úpadek a ostře vymezené nerovnosti, měly devastující účinek na většinovou populaci. To vytvořilo atmosféru strachu a zanechalo v lidech pocit, že žijí v izolaci jako bezmocné oběti mocných sil, které nejsou schopni pochopit ani ovlivnit. Příčinou úpadku nejsou ekonomické zákony. Jsou to politické praktiky, svého druhu třídní boj, který vedou bohatí a mocní proti pracující populaci a chudině. To je charakteristické pro období neoliberalizmu, který vládne nejen v USA, ale i v Evropě a jinde. Trump apeluje na ty, kteří pociťují a zažívají úpadek americké společnosti – na hluboké pocity hněvu, strachu, frustrace, beznaděje, jimž jsou pravděpodobně vystaveny ty vrstvy populace, které jsou svědky růstu úmrtnosti, něčeho, o čem s výjimkou válečných let neslyšeli.

Třídní boj je stejně zvrácený a jednostranný jako vždy v minulosti. Neoliberální systém vládnutí za posledních třicet let, nehledě na to, zda byli u moci republikáni nebo demokraté, nesmírně posílilo procesy vykořisťování a vytvořilo v americké společnosti ještě větší mezery mezi majetnými a nemajetnými. Kromě toho nepozoruji, že by neoliberální třídní politika byla na ústupu, navzdory příležitostem, které se otevřely při poslední finanční krizi a s centristickým demokratem v Bílém domě.    

Podnikatelské kruhy, které do značné míry ovládají zemi, jsou vysoce třídně uvědomělé. To není míněno jako parafráze na vulgární marxisty, kteří mají obrácené vnímání hodnot a závazků. Až před 30 lety hlava nejmocnější unie rozpoznala a kritizovala “jednostranný třídní boj”, který bez skrupulí vede svět podnikání. Tomu se podařilo dosáhnout výsledků, které popisujete. Nicméně neoliberální politické programy jsou neuspořádané. Nastoupily, aby poškodily ty nejmocnější a privilegované (kteří je pouze zčásti přijali za své na prvním místě), takže nejsou udržitelné.

Bije to do očí, když pozorujete, jak politické praktiky, které bohatí a mocní aplikují pro sebe, jsou přesným opakem těch, které diktují slabým a chudým. Když například v Indonésii vypukne hluboká finanční krize, ministerstvo financí USA vydá (přes MMF) pokyny splatit dluh (Západu), aby vzrostly úrokové sazby a tím se zpomalil ekonomický růst, privatizovat (což umožní západním korporacím skupovat jejich aktiva) a všechna ta ostatní neoliberální dogmata. Pro nás to znamená zapomenout na dluh, srazit úrokové sazby až na nulu, znárodňovat (ale bez použití tohoto slova) a nasypat veřejné finance do kapes finančních institucí a tak dále. Je také zarážející, že tento dramatický kontrast zůstane bez povšimnutí, že kopíruje průběh historie ekonomiky za posledních několik století, což je hlavní příčina rozdělení zemí prvního a třetího světa.

Na třídní politiku se zatím útočí jen marginálně. Obamova administrativa se vyhýbala byť i minimálním krokům, které by zastavily útok proti odborovým svazům a obrátily jeho směr. Obama dokonce zajímavým způsobem nepřímo naznačil svoji podporu tohoto útoku. Stojí za to připomenout si, že jeho první cesta, na které chtěl dát najevo svoji solidaritu s pracujícími (v americké rétorice nazývanými “střední třídou”), vedla do továrny Caterpillar v Illinois. Jel tam navzdory prosbám církevních a lidskoprávních organizací kvůli groteskní roli Caterpillaru na územích okupovaných Izraelem, kde je tato firma hlavním nástrojem devastace země a vesnic “nesprávných lidí”. Patrně ale ani nebylo postřehnuto, že v duchu Reaganovy politiky proti pracujícím Caterpillar jako první průmyslová korporace za celé generace rozbila silný odborový svaz zaměstnáváním stávkokazů, což bylo hrubým porušením mezinárodních pracovních konvencí. Tím se Spojené státy staly v průmyslovém světě spolu s apartheidem v Jižní Africe jedinou zemí, která toleruje takové prostředky podkopávání práv pracujících a demokracie – a já se nyní domnívám, že USA v tom zůstaly samy. Je těžko uvěřit, že ten výběr byl nahodilý.

Je rozšířené přesvědčení, aspoň mezi některými známými politickými stratégy, že veřejná témata nejsou určující pro americké volby – a to i když rétorika je o tom, že kandidáti musejí znát veřejné mínění, aby mohli získávat voliče – a my samozřejmě víme, že média chrlí veletoky falešných informací o kritických tématech (vzpomeňte si na roli masmédií před a během zahájení války v Iráku) nebo o některých tématech vůbec mlčí (například o otázce pracovních vztahů). Přesto existuje pádný důkaz, že americké veřejnosti nejsou lhostejné důležité otázky sociální, hospodářské a zahraniční politiky, se kterými se země potýká. Například podle průzkumové studie zveřejněné před pár lety univerzitou v Minnesotě Američané řadí zdravotnictví mezi nejvážnější problémy země. Víme také, že drtivá většina Američanů stojí za odborovými svazy. Nebo že válku proti terorizmu považují za totální fiasko. Když tohle všechno uvážíme,  jak máme co nejlépe pochopit vztahy mezi médii, politikou a veřejností v současné americké společnosti ?  

Je to velmi dobře zavedeno tak, že ve volebních kampaních se veřejná témata odsouvají na okraj a důraz se klade na osobnosti, rétoriku, řeč těla atd. A jsou pro to dobré důvody. Straničtí předáci čtou průzkumy a jsou si dobře vědomi, že při veřejných vystoupeních k prioritním tématům se obě strany přiklánějí k pravicové části populace – to není překvapení; jsou to přece jen podnikatelské strany. Průzkumy ukazují, že převážná většina voličů má výhrady, ale toto jsou jediné dvě možnosti, které se jim nabízejí v podnikatelsky řízeném volebním systému, ve kterém téměř vždy vítězí kandidát s nejsilnějším finančním zázemím.

Podobně by spotřebitelé možná dávali přednost slušné hromadné dopravě před výběrem mezi dvěma automobily, ale tuto alternativu jim nenabízejí reklamní firmy, nýbrž trhy. Televizní reklamy neposkytují informaci o výrobcích; spíše vyvolávají iluzi a podněcují představivost. Tytéž agentury pro styk s veřejností, které hledají cesty, jak podkopávat trhy ujišťováním, že neinformovaný spotřebitel činí iracionální volby (opak abstraktních ekonomických teorií), zkoušejí, jak stejným způsobem podkopávat demokracii. A manažeři jsou si toho všeho dobře vědomi. Kapitáni průmyslu jásali v obchodním tisku, že už od doby Reagana obchodovali s kandidáty jako se zbožím, a to je zatím jejich největší úspěch, kterému předpovídají, že se v budoucnu stane modelem pro korporátní manažery a marketingový průmysl.

Zmínil jste průzkum v Minnesotě ohledně zdravotnictví. To je typické. Z průzkumů už po celá desetiletí vyplývá, že veřejnost klade zdravotnictví na jednu z nejvyšších příček, ne-li na samotný vrchol žebříčku problémů, které ji znepokojují. To není překvapivé, když uvážíme katastrofální selhání systému zdravotní péče, ve kterém jsou náklady na hlavu dvakrát vyšší než u jiných srovnatelných společností a výsledky jedny z nejhorších. Průzkumy také soustavně ukazují, že značná většina by si přála znárodněný systém, zvaný “jeden plátce”, který má blízko ke stávajícímu systému péče pro seniory, daleko efektivnějšímu, než jsou privatizované systémy nebo systém navrhovaný Obamou. Pokud o některém z nich padne zmínka, což se stává zřídka, je nálepkován jako “politicky neprůchodný” nebo “bez politické podpory” – což znamená, že pojišťovací a farmaceutické společnosti a další, kteří profitují ze stávajícího systému, mají k tomu výhrady. Získali jsme zajímavý vhled do fungování americké demokracie na základě faktu, že v roce 2008, na rozdíl od 2004, demokratičtí kandidáti – nejprve Edwards, pak Clinton a Obama – vystoupili s návrhy, které se přinejmenším začaly přibližovat tomu, co si veřejnost žádá už po desetiletí. Proč ? Nikoliv v důsledku postoje veřejnosti, který se nezměnil. Spíše proto, že výrobní společnosti doplácejí na drahý a neefektivní systém zdravotní péče, který ze zákona přiznává obrovská privilegia farmaceutickým společnostem. Jakmile některý významný sektor koncentrovaného kapitálu preferuje určitý program, stane se tento “politicky průchodným” a získá “politickou podporu”. Stejně objevné jako samotná tato fakta je skutečnost, že zůstávají nepovšimnuta.

Takřka totéž platí i o mnoha dalších tématech, jak domácích, tak i mezinárodních.

Ekonomika USA se potýká s nesčetnými problémy, ačkoliv zisky boháčů a korporací se už dávno vrátily na úroveň před vypuknutím finanční krize v roce 2008. Avšak jeden problém, který podle všeho zůstává v hledáčku většiny akademických a finančních analytiků pro svoji nanejvýš kritickou podstatu, je vládní dluh. Podle mainstreamových analytiků je dluh USA již mimo kontrolu, což je důvod, proč důsledně argumentují proti velkým ekonomickým pobídkovým balíčkům na podporu růstu tvrzením, že taková opatření jen stáhnou USA ještě hlouběji do dluhů. Jaký pravděpodobný dopad bude mít nafukovaný dluh na americkou ekonomiku a důvěru mezinárodních investorů v případě nové finanční krize ?  

To opravdu nikdo neví. V minulosti byl dluh daleko vyšší, zejména po 2. světové válce. To však bylo vykompenzováno díky značnému hospodářskému růstu napůl centrálně řízené válečné ekonomiky. Odtud víme, že pokud vládní pobídky urychlí podporovaný ekonomický růst, dluh může zůstat pod kontrolou. A existují i jiné nástroje, jako inflace. Ale ostatní by bylo víceméně věštění z koule. Hlavní investoři – primárně Čína, Japonsko, ropné společnosti – se mohou rozhodnout, že přesunou své investice jinam, kde jim kyne větší zisk. Ale pro takový vývoj není mnoho náznaků, a nejsou příliš pravděpodobné. Investoři sázejí na to, že podporou významné ekonomiky USA zvýší svůj export. Nijak nelze dělat spolehlivé prognózy, ale zdá se být jasné, že situace celého světa je, mírně řečeno, nejasná.

Vy patrně věříte, na rozdíl od mnoha ostatních, že USA zůstanou globální ekonomickou, politickou a ovšem také vojenskou supervelmocí i po poslední krizi – a já mám stejný dojem, jelikož ostatní světové ekonomiky nejen že nejsou schopny jakkoliv konkurovat americké hegemonii, ale vzhlížejí k USA jako k zachránci globální ekonomiky. Jaké jsou z Vašeho pohledu konkurenční výhody, které má kapitalizmus USA proti ekonomice EU a nově se rozvíjejícím asijským ekonomikám ?

Finanční krize 2007-08 do značné míry vznikla v USA, ale jejich hlavní konkurenti – Evropa a Japonsko – z ní vyšly s mnohem těžšími ztrátami, a USA si udržely postavení země, která může být alernativou pro investory hledající bezpečné úložiště v době krize. Přednosti USA jsou podstatné. Mají extenzivní vnitřní zdroje. Jsou sjednocené, což je důležitý faktor. Do občanské války v letech 1861 – 1865 měl výraz “United States” podobu plurálu (jako je tomu dosud v evropských jazycích). Ale od té doby se ve standartní angličtině používá jako singulár. Politické programy formulované státní mocí ve Washingtonu a koncentrovaným kapitálem platí pro celou zemi. To je pro Evropu daleko obtížnější. Pár let po vypuknutí poslední globální finanční krize pracovní skupina Evropské komise vydala zprávu sdělující, že “Evropa potřebuje nové orgány, které by monitorovaly systémová rizika a koordinovaly dohled nad finančními institucemi napříč různorodým regionem”, přestože pracovní skupina, které tehdy šéfoval bývalý francouzský centrální bankéř, “se zastavila těsně u návrhu na ustanovení celoevropského hlídacího psa” – kterého si USA mohou pořídit kdykoliv se jim zachce. Pro Evropu by to byl “téměř nesplnitelný úkol”, řekl šéf pracovní skupiny. Několik analytiků, včetně Financial Times, popsalo takový cíl jako politicky nedosažitelný, “jako příliš vzdálený pro mnoho členských států, zdráhajících se respektovat autoritu v této oblasti”. Jednota má mnoho dalších předností. Některé škodlivé důsledky evropské neschopnosti koordinovat reakce na krizi již byly široce diskutovány mezi evropskými ekonomy.

Historické kořeny těchto rozdílů mezi Evropou a USA jsou obecně známé. Během staletí konfliktů se v Evropě vytvořil systém národních států, a zkušenost z 2. světové války přesvědčila Evropany, že se musejí vzdát svého tradičního sportu vzájemného vyvražďování, protože další pokus by už byl poslední. Takže zde máme cosi, co politologové rádi nazývají “demokratickým mírem”, přestože je nad slunce jasnější, že demokracie s tím nemá mnoho společného. Naproti tomu, USA vznikly jako země osadníků-kolonistů, která vraždila indiánskou populaci a zbytek vyhnala do “rezervací”, zároveň dobyla polovinu Mexika a potom podnikala další expanze. Bohatá vnitřní rozmanitost zde byla setřena daleko více než v Evropě. Občanská válka zakonzervovala centrální moc a stejně tak nastolila uniformitu i v ostatních oblastech: národní jazyk, kulturní modely, obrovské státně-korporátní projekty sociálního inženýrství jako je suburbanizace společnosti, masivní centrální podpora rozvinutého průmyslu výzkumem a vývojem, zásobování a mnoho dalších prostředků.

Nové rozvojové ekonomiky v Asii mají neuvěřitelné interní problémy, na Západě neznámé. Více než o Číně toho víme o Indii, protože je to více otevřená společnost. Z určitých důvodů je tato země v Indexu lidského rozvoje zařazena na 130. místě (což je přibližně stejné jako před částečnými neoliberálními reformami); Čína zaujímá 90. místo, ale hodnocení by mohlo být horší, kdybychom o ní věděli více. Avšak to je jen povrchní pohled. V 18. století byly Čína a Indie komerčními a průmyslovými světovými centry, s důmyslnými tržními systémy, vysokou úrovní zdravotní péče ve srovnání s tehdejšími standarty, a tak dále. Ale imperiální výboje a ekonomické strategie (státní intervence za bohaté, volné trhy dusící chudé) je zanechaly v žalostném stavu. Je příznačné, že jedinou zemí globálního Jihu, která se rozvíjela, bylo Japonsko, jediná země, která nebyla kolonizována. Ale tento stav není dílem náhody.

Je pravda, že USA stále diktují strategie MMF ?

To není jasné, ale já to chápu tak, že ekonomové MMF asi budou, nebo skutečně jsou do určité míry závislí na politicích. V případě Řecka, a úsporných programů všeobecně, ekonomové vystoupili s některými dokumenty ostře kritickými vůči programům Bruselu, ale zdá se, že je politici neberou na vědomí.

V oblasti zahraniční politiky se “válka proti teroru” zdá být nekonečným příběhem a stejně jako u bájné Hydry po useknutí jedné hlavy vzápětí vyroste nová. Mohou masivní vojenské intervence vyhladit teroristické organizace jako je ISIS ?

Po nástupu do úřadu Obama posílil intervenční síly a vystupňoval válku v Afghanistánu a Pakistánu, přesně jak slíbil. Existovaly mírové alternativy, některé byly doporučovány přímo v mainstreamu, například ve Foreign Affairs (Zahraniční věci). Ale těmi se nikdo nezabýval. První zpráva prezidenta Hamída Karzáího Obamovi, která zůstala bez odpovědi, byla žádost o zastavení bombardování civilistů. Karzáí také informoval delegaci OSN, že žádá harmonogram odsunu cizích (rozumí se amerických) jednotek. Okamžitě tím ztratil přízeň Washingtonu a ze středně oblíbeného se stal “nespolehlivým”, “zkorumpovaným,” atd. – což nebylo o nic víc pravdou než když byl předtím opěvován jako “náš člověk” v Kábulu. Obama vyslal daleko více jednotek a zesílil bombardování na obou stranách afgánsko-pakistánské hranice – Durandovy linie, umělé hranice vymezené Brity, která rozděluje oblasti  Paštunů na dvě části, a kterou místní lidé nikdy neuznali. Afghanistán v minulosti často usiloval o její zrušení.

To je hlavní součást “války proti terorizmu”. Bylo jisté, že to bude podněcovat terorizmus, přesně tak jako invaze do Iráku, a jak to silový resort obvykle dělá. Síla může slavit úspěchy. Přítomnost USA je jedna stránka věci. Rusové v Čečensku jsou tou druhou. Ale úder musí být zdrcující, a možná je příliš mnoho chapadel, než aby bylo možno vyhladit tu  teroristickou obludu, kterou do značné míry stvořil Reagan a jeho partneři, a ostatní ji přiživovali. ISIS je poslední z nich, a je to organizace daleko brutálnější než Al-Kaida. Liší se i tím, že má územní nároky. Může být vyhlazen masivním nasazením pozemních sil, ale to neznamená, že se pak nevynoří nové organizace s podobnou orientací. Násilí vždy plodí násilí.

Vztahy USA s Čínou prošly za posledních několik desetiletí různými fázemi a je těžké hodnotit, jak se věci mají nyní. Předpovídáte americko-čínským vztahům do budoucna zlepšení nebo zhoršení ?

Vztahy USA a Číny kolísají mezi láskou a nenávistí. Ubohé mzdy a pracovní podmínky v Číně a absence environmentálních omezení jsou velkou pobídkou pro USA a další západní výrobce, kteří tam přesouvají své aktivity, jakož i pro četné maloobchodníky, kteří tam mohou nakupovat levné zboží. A USA nyní sázejí na Čínu, Japonsko a další země, s jejichž pomocí podporují svou vlastní ekonomiku. Ale Čína je také zdrojem problémů. Nedá se snadno zastrašit… Když USA zahrozí pěstí Evropě a řeknou Evropanům, aby přestali obchodovat s Íránem, obvykle poslechnou. Na Čínu to příliš neplatí. To je znepokojivé. Historie kouzlení s imaginárními čínskými hrozbami je dlouhá. A pokračuje.

Domníváte se, že je Čína v takové pozici, že by mohla někdy v blízké budoucnosti představovat hrozbu pro globální zájmy USA ?

Ze všech velmocí byla Čína vždy nejvíce rezervovaná v použití síly, a to platí i pro  přípravné operace. Tak dalece, že vedoucí strategičtí analytici (John Steinbrunner a Nancy Gallagher, přispěvatelé do žurnálu vysoce renomované Americké akademie umění a věd), před několika lety vyzývali Čínu, aby se postavila do čela koalice mírumilovných národů v konfrontaci s agresivním militarizmem USA, o kterém se domnívají, že směřuje k “neodvratné zkáze”. V tomto směru je jen málo známek nějaké výrazné změny. Ale Čína neposlouchá příkazy, a podniká kroky pro získání přístupu k energii a dalším zdrojům po celém světě. To představuje hrozbu.

Indicko-pakistánské vztahy představují zřetelnou výzvu pro zahraniční politiku USA. Je to situace, kterou mohou USA skutečně mít pod kontrolou ?

Jen v omezené míře. A situace je nanejvýš nestabilní. Stále přetrvává násilí v Kašmíru – indický státní teror, teroristé operující z Pákistánu. A ještě mnohem víc, jak odhalily nedávné bombové útoky v Mumbaji (Bombaji). Jsou také možné způsoby, jak zmírnit napětí. Jedním z nich je plánovaný plynovod z Íránu přes Pakistán do Indie, přírodní zdroj energie pro Indii. Předpokládá se, že rozhodnutí Washingtonu podkopat smlouvu o nešíření jaderných zbraní zaručením přístupu Indie k nukleárním technologiím  bylo částečně motivováno nadějí, že tato alternativa bude zamítnuta a Indie donucena připojit se ke kampani Washingtonu proti Íránu. Může to také souviset s otázkou Afghánistánu, kde se již dlouho vede diskuse o stavbě plynovodu TAPI z Turkmenistánu přes Afganistán a Pakistán do Indie. Toto téma pravděpodobně není příliš živé, ale je docela možné, že je připraveno v záloze. “Velká hra” z 19. století opět ožívá a má se k světu.

V mnohých kruzích je rozšířený takový pocit, který izraelská lobby nazývá výstřely do americké zahraniční politiky na Středním východě. Má izraelská lobby skutečně takový vliv, že by mohla získat převahu nad supervelmocí ?

Můj přítel Gilbert Achcar, uznávaný specialista na Střední Východ a mezinárodní vztahy všeobecně, nazývá tuto myšlenku “fantasmagorií”. Právem. Není to lobby, kdo zastrašuje americké průmyslníky, aby je přiměla k rozšiřování investic špičkových technologií v Izraeli, nebo znásilňuje americkou vládu, aby tam deponovala materiál pro pozdější vojenské operace USA a posilovala těsné vojenské a zpravodajské vazby.

Když se cíle lobby budou shodovat s předpokládanými strategickými a ekonomickými zájmy USA, bude celkově sledovat svou linii: bude například likvidovat Palestince, což by státně-korporátní moci v USA nedělalo velké starosti. Když se však cíle budou rozcházet, jak se často stává, lobby se rychle stáhne s vědomím, že je lépe nedostat se do křížku s reálnou silou.

Já do puntíku souhlasím s Vaší analýzou, ale myslím, že na druhé straně Vy byste souhlasil s tím, že izraelská lobby má dost velký vliv, a nehledě na všelijaké ekonomické a politické páky, kterými disponuje, ta kritika Izraele stále budí v USA hysterické reakce – a Vy jste bezpochyby byl mnoho let terčem pravičáckých sionistů. Čemu můžeme připisovat tento nehmatatelný vliv izraelské lobby na americké veřejné mínění ?

To je všechno pravda, i když mnohem méně než v minulých letech. Vlastně to není moc nad veřejným míněním. V řeči čísel je zdaleka největší podpora izraelských akcí  nezávislá na lobby: křesťanští náboženští fundamentalisté. Britský a americký sionizmus předcházel sionistickému hnutí, založeném na božsky prozřetelném výkladu biblických proroctví. Populace značně podporuje dvoustátní dohodu, a bezpochyby netuší, že USA ji jednostranně blokují. Vzdělané vrstvy společnosti, včetně židovských intelektuálů, jevily málo zájmu o Izrael do jeho velkého vojenského vítězství v roce 1967, z něhož se fakticky zrodila aliance USA-Izrael. Z toho vznikl velký milostný románek s Izraelem ze strany vzdělaných vrstev. Vojenská zdatnost Izraele a americko-izraelská aliance vyvolaly neodolatelné pokušení kombinovat podporu Washingtonu s kultem síly a humanitárními záminkami… Ale abychom to dali do kontextu, reakce na kritiku zločinů USA jsou přinejmenším stejně tvrdé, často i tvrdší. Spočítám-li, kolikrát mi za ta léta bylo vyhrožováno smrtí, nebo počet útoků na mne v investigativních žurnálech, pak Izrael není zdaleka klíčový faktor. Ten fenomén se nikterak neomezuje pouze na USA. Přes mnohé sebeklamy se Západní Evropa příliš neliší – i když je ovšem otevřenější vůči kritice akcí USA. Cizí prohřešky obvykle vnímáme s uspokojením, protože poskytují příležitost upevnit si vlastní pocit bezúhonnosti.

Pod Erdoganovým vedením se Turecko vydalo na cestu rozvíjení nové otomanské strategie vůči Střednímu Východu a Střední Asii. Probíhá vývoj této velkolepé strategie ve spolupráci se Spojenými státy nebo v opozici proti nim ?

Turecko je samozřejmě velmi významným spojencem USA, tak významným, že za Clintonovy vlády se stalo předním příjemcem amerických zbraní (po Izraeli a Egyptu, které patří do jiné kategorie). Clinton zahrnoval Turecko zbraněmi, aby mu pomáhal vést kampaň vražd, ničení a teroru proti jeho kurdské menšině. Turecko je také od roku 1958 hlavním spojencem Izraele, což je součást všeobecné aliance nearabských států pod záštitou USA, která měla za úkol zajišťovat kontrolu nad hlavními světovými energetickými zdroji prostřednictvím ochrany vládnoucích diktátorů proti čemusi, co se nazývá “radikálním nacionalizmem” – to je eufemizmus pro obyvatelstvo. Vztahy USA a Turecka byly občas napjaté. To platilo zejména v době příprav americké invaze do Iráku, jíž se turecká vláda, řídíce se vůlí 95% obyvatel, odmítla zúčastnit. To Spojené státy rozhněvalo. Paul Wolfowitz byl vyslán s úkolem nařídit neposlušné vládě, aby napravila své zlé chování, omluvila se US a uznala svou povinnost pomáhat USA. Tyto hojně publikované události nijak nepodkopaly reputaci Wolfowitze u liberálních médií jako “vrchního idealisty” v Bushově vládě, nanejvýš oddaného šíření demokracie. I dnes jsou vztahy poněkud napjaté, i když aliance funguje. Turecko má celkem přirozené potenciální vazby na Írán a Střední Asii a možná se bude snažit je rozvíjet, což možná opět zvýší napětí mezi ním a Washingtonem. Ale v této chvíli to nevypadá příliš pravděpodobně.

Co se týče západní fronty, jsou plány na expanzi NATO směrem na východ, které by znamenaly návrat do éry Billa Clintona, stále aktuální ?

Jedním z Clintonových hlavních zločinů – a spáchal jich hodně – byla podle mého názoru expanze NATO směrem na Východ, což bylo porušení pevného závazku, který jeho předchůdci dali Gorbačovovi poté, co Gorbačov učinil ten ohromný ústupek, že  sjednocenému Německu toleroval vstup do nepřátelské vojenské aliance. V těchto velmi vážných provokacích pokračoval Bush a doprovázel je postojem agresivního militarizmu, který, jak bylo předpovídáno, vyvolal prudkou reakci ze strany Ruska. Nicméně americká červená linie se již táhne podél ruských hranic.

Jaký je Váš pohled na EU ? Stále je převážně průkopníkem neoliberalizmu a stěží bude zaštiťovat agresi USA. Ale vidíte nějaké známky toho, že by se v některém okamžiku mohla profilovat jako konstruktivní a vlivný hráč na světovém jevišti ?

Mohla by. Toto rozhodnutí záleží na Evropanech. Někteří raději usilovali o nezávislý postoj, zejména De Gaulle. Ale celkem vzato evropské elity preferují pasivitu, a docela těsně jdou ve šlépějích Washingtonu.

Vydáno: 14. června 2016, 12:13

Zdroj: http://en.news-front.info/2016/06/14/chomsky-one-of-clinton-s-many-crimes-was-to-expand-nato-to-the-east/




7 Komentářů k CHOMSKY: ‘JEDNÍM Z MNOHA CLINTONOVÝCH ZLOČINŮ BYLA EXPANZE NATO NA VÝCHOD’

  1. Contumax napsal:

    Václav Havel Clintonovi skákal přímo do prdele…!!!

    A leštil všem z Fašingtonu boty…!!!

  2. xb10 napsal:

    Co je to za nesmysl? NATO se nikdy k rozšiřování na východ nezavázalo a nic takového ani nikdy nepřislíbilo! Ostatně tvrdí to Gorbačov, tak na tom asi něco bude…

    • Spektátor Čumilovič Puk napsal:

      No já někde četl, že Gorbačovovi bylo řečeno, že USA nemá v plánu již dále NATO rozšiřovat na východ. Nebylo řečeno „slibujeme, že…“ Takže podle mě nešlo vůbec o slib, ale jen o jakési „plácání“. Údajně si to „plácání“ vedení USA rozmyslelo již po cca 1 měsíci od sjednocení Německa, kdy se jeho východní část stala územím NATO. Já myslím, že Gorbačov se do dějin zapsal nesmazatelným písmem coby ztělesnění politické naivity. Kdekdo z nás by na jeho místě určitě chtěl nějaké písemné záruky, nějaká memoranda atd. Nicméně můj názor je, že se NATO na východ rozšiřovat nemělo a nemá… a už vůbec ne bez uspořádání všeobecného referenda obyvatel daného státu. Já dodnes nezapomenu na to, že mě se nikdo neptal, zda chci do NATO či ne. A to je pro mě zásadní!

  3. Marco napsal:

    Rozpustit vlastní bojeschopnou armádu a cpát prachy do cizích zájmů, ze kterých naše zem ani neprofituje, může jen blázen a tím bláznem jsme my. Dnes tomu již rozumím, proč musela zmizet naše armáda, proč musela zmizet docela dobře vyzbrojená a početná armáda Jugoslávie. Armády západu se nerozpouštěli i to Německo se sjednotilo ale východ se rozpadal a rozpadal. Kdybych nevěděl, že v tom měl prsty Západ skrz různé spolky, myslel by si, že jsme národem idiotů. Rozděl a panuj. Pánové ze Západu prostě vyvolali další křížové kořistnické výpravy, jako tomu bylo mnohokrát v minulosti. Arabové nám nadarmo neříkají národy křižáků. Navíc vědí moc dobře o našich otrávených potravinách a tvrdí, že máme otrávenou mysl i srdce. Asi to bude pravda, máme otrávenou mysl, když nedokážeme vidět realitu kolem nás a utpení, které působíme vlastní existencí východnímu obyvatelstvu. Chtělo by to inspiraci u Stalina a naházet všechny oligarchy do gulagu, přidat tam prodejné děvky z médií, znárodnit veškeré korporace a strategická odvětví.

    • contumax napsal:

      Marco

      Naprostý souhlas Marco…

      Mluvíš mě z duše…!!!

      • Marco napsal:

        Ahoj Contumaxi, jsem rád, že to vidíme podobně i když naše řady se neustále rozšiřují.
        Pokud ti mohu doporučit, kup si knihu JAK JSME SE STALI KOLONIÍ od Švihlíkové. Tam je vše neskutečně nádherně rozebrané. I ekonomické zájmy Německa v Jugoslávii, kterou v podstatě rozebrali oni za pomoci USA. I kdyby se taková kniha měla válet doma, měli by jsme všichni takové autory podporovat. Jsou to lidé, kteří kvůli nám nesou vlastní kůži na trh, takže zakoupit jejich knihu je úplné minimum, jak je podpořit. Dále je dobrá SOUČASNÉ POTRAVINY,SKRYTÁ GENOCIDA ČESKÉHO NÁRODA od Hrubeše. Možná první autor, který už v titulu nazval věci pravým jménem.

  4. Definitiva napsal:

    „…a zkušenost z 2. světové války přesvědčila Evropany, že se musejí vzdát svého tradičního sportu vzájemného vyvražďování, protože další pokus by už byl poslední.“

    Chomský si akosi nechce priznať, že svetové vojny neviedli Európania, ale že boli vyslovenou záležitosťou US a Britského kapitálu, ich bankári určovali ideológiu manipulácie stáda, financovali zbrojenie, ich politici určovali charakter vedenia vojny, tak aby sa obe strany konfliktu čo najviac vyčerpali, aby vojna trvala čím dlhšie a preto pomáhali vždy tej strane konfliktu, ktorá to potrebovala. Raz Stalin, raz Hitler, Mníchovská dohoda… Konečným víťazom boli vždy USA.

    Podobnosť s dneškom je čiste náhodná, vojna s Ruskom musí byť, inak USA zmiznú z mapy. A vo vojne proti Rusku majú bojovať európske štáty a národy. Čiste náhodou, USA nás do vojny netlačia. USA nás iba ochránia pred agresiou, pred americkou agresiou proti Rusku. Ďakujeme!

    O konfliktoch a krízach sa píše denne, ale o Rothschildovi, Rockefellerovi, Warburgovi, o chazaroch Bush, Clinton a spol, ktorí okupujú štát USA a ďalších pôvodcoch ľudského nešťastia na celom svete sa vždy mlčí. Hlava chobotnice prežíva stáročia, cirkev, dedičná moc, finančná oligarchia, ich mafie. Židia, kresťania, Peter 1., Napoleon, Hitler, Stalin, to sú figúrky na šachovnici. Naši dnešní politici sú úplne mimo hracej miestnosti, zabezpečujú servis, aby si vládcovia sveta mohli mohli zahrať.

    Chazar, chazar, khazar, kazar, kagan, nech to píšem akokoľvek, tak vždy mi počítač oznámi, že je v tom gramatická chyba. Žeby len gramatická? Žeby sa toto slovo v dejinách ľudstva ani nevyskytovalo?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Upozornění: Příspěvky trolů jsou mazány, proto neodpovídejte na komentáře, které zjevně rozbíjejí rozumnou diskuzi!
Diskutujte k věci, nepište nesmysly, které nikoho nezajímají.

NEKRMTE TROLY!