Venezuela, Argentina, Bolívie….: Co se stalo s „růžovým přílivem“ vlád „s příklonem doleva“ v Latinské Americe?

latin-america-political-spectrum-map-1024x833Když  se ´růžový příliv´ doleva směřujících vlád poprvé vyšplhal k moci po zádech anti – neoliberálních protestů napříč Latinskou Amerikou koncem 90. let a v prvních letech nového tisíciletí, počáteční reakce  levice byla euforická. S úsilím dostat se dál za mantru „neexistuje alternativa“, mnozí upnuli své naděje na to, co se zdálo být novou vlnou aktuálně existujících alternativ k neoliberalismu. Uprostřed revolučního zápalu sociálních fór, aliancí solidarity a lidových koncilů se zdálo, že je na cestě epochální změna, kterou ekvádorský prezident Rafael Correa optimisticky nazval „skutečná změna dob“.

Ve zpětném ohledu však politické mobilizace v roce 2005, jež vedly k porážce Zóny volného obchodu Amerik (FTAA – Free Trade Area of the Americas), mohly být vyvrcholením projektu růžového přílivu. Od té doby se vyváženost moci pomalu vychýlila zpět doprava a popularita a výkonnost levicových vlád rapidně poklesla.

b1293

Od roku 2012 ekonomický úpadek generoval politickou nestabilitu napříč regionem. Ve Venezuele Spojená socialistická strana Venezuely (PSUV – United Socialist Party of Venezuela) utrpěla závažnou porážku v nedávných volbách do Národního shromáždění a vrhla tak pochybnosti na budoucnost vlády. Hnutí za socialismus (MAS – Movement for Socialism´s) v Bolívii utrpělo ránu v nedávné porážce v referendu, jenž by v případě, že by prošlo, prodloužilo vládní období pro levicového prezidenta Evo Moralese.

 

Argentina a Brazílie

Největší porážky však přišly ve dvou největších ekonomikách růžového přílivu. Zvolení Mauricia Macriho v Argentině je poprvé, co vláda z progresivní koalice Latinské Ameriky byla poražena v prezidentských volbách, zatímco v Brazílii opozice dosáhla toho, čeho nebyla schopna ve volebním procesu, prostřednictvím efektivního puče proti prezidentce Dilmě Rousseffové zosnovaného justicí a členy Kongresu.

Není pochyb o tom, že Spojené státy manévrují, aby krize využily. Na rozdíl od 70. a 80. let se jejich současné snahy upevnit svoji nadvládu v regionu nedějí v první řadě prostřednictvím vojenských pučů (s výjimkou Hondurasu a Paraguaye), ale „měkkých pučů.“

Strategie ekonomické sabotáže a nedostatku ruku v ruce s vleklými propagandistickými kampaněmi a skandály v médiích a na sociálních sítích produkují atmosféru strachu, zoufalství a nestability. Toto všechno dláždí cestu pro pravici, aby zasadila poslední ránu pomocí institučních mechanismů jako je soudnictví, volby a v případě Venezuely odvolané referendum, které by zkrátilo prezidentství Nicoláse Madura.

Nicméně, je nedostatečné odvolávat se na imperialismus, abychom vysvětlili krizi hrozící latinskoamerické levici. Dříve, když se opoziční síly pokusily svrhnout levicové vlády pomocí pučů ve Venezuele v roce 2002, v Bolívii v roce 2008 a v Ekvádoru v roce 2010, byla podpora veřejnosti těmto vládám dostatečná na to, aby odolaly tlaku zprava. Toto bylo navzdory ekonomické sabotáži a ostré opozici masových médií. Oproti tomu dnes tyto vlády mají mnohem slabší obrany proti útokům zprava.

Abychom porozuměli současné krizi, levice se také musí obrátit dovnitř. Současná politická a ekonomická krize je též o omezeních a strukurálních protikladech vlastních projektů samotného růžového přílivu, což vzrůstající měrou podkopalo jeho radikální cíle.

 

Výzva neoliberalismu

Levicové vlády, které společně tvořily růžový příliv – včetně Venezuely, Bolívie, Ekvádoru a do méně extrémní míry Brazílie a Argentiny – poprvé dosáhly volebního vítězství díky široké veřejné nespokojenosti s efekty neoliberalismu. Podle toho byl hlavní tah jejich projektu anti – imperialistický a anti – neoliberální.

V odpovědi na masívní lidové mobilizace tyto vlády zmírnily nejdrsnější rány uštědřené neoliberalismem zrušením privatizací, podporou růstu založenou na produkci spíše než spekulaci a obnovily tak roli státu v přerozdělování bohatství a rozšiřování veřejných služeb, obzvláště zdravotnictví, gastronomie a vzdělání.

Prvotním účelem bylo vybudovat alternativní hegemonický blok schopný skoncovat s U.S. hegemonií a s neoliberálním světovým pořádkem. Sdílené cíle alternativních forem industrializace, obchodu, financí a komunikací byly doprovázeny důležitými snahami vstříc integraci prostřednictvím iniciativ, jako např. Union of South American Nations (UNASUR) a Community of Latin American and Carribean States (CELAC). Nejzajímavější z těchto projektů byla venezuelská iniciativa Bolivarian Alliance for the Peoples of Our America (ALBA), jenž hledala alternativní formy spolupráce založené na principech doplňování a solidarity.

Není pochyb o tom, že sociální programy vlád růžového přílivu přinesly významné zisky pro chudé a pracující lidi. Mnozí z nich poprvé získali přístup k základnímu zboží, bydlení, vyššímu vzdělání a zdravotní péči.

S výjimkou Venezuely byly reformy pokrokových vlád  pouze určeny k tomu, aby konfrontovaly U. S. hegemonii a zmírnily účinky neoliberalismu. Učinily málo proto, aby více narušily fundamentální struktury kapitalismu v těchto zemích. Hlavními cíli pro nacionalizaci byla zahraniční aktiva, zatímco mocenské struktury v latinoamerických zemích byly většinou ponechány netknuté.

Sociální programy měly pouze za účel pomáhat chudým, ale zdržely se kompromitování bohatých. Neexistovala žádná významná zemědělská reforma a hlavní zdroje jako jsou těžební průmysl, zemědělský průmysl, finančnictví a masová média zůstaly v rukou malého odvětví elit, které nadále profitovaly pod vládou růžového přílivu. Výsledkem toho bylo, že jak se projekt růžového přílivu odvíjel, byl stále více podkopáván svými vlastními rozpory.

 

Neo – developmentalismus

Klíčovou definující charakteristikou ekonomické strategie růžového přílivu byl neodevelopmentalistický model. Toto byla modernizovaná verze import – nahrazujícího industrializačního modelu propagovaného Hospodářskou komisí pro Latinskou Ameriku a Karibik (ECLAC) v poválečném období, určená k tomu, aby pomohla latinskoamerickým zemím zlomit severo – jižní závislost a znovuzískat národní suverenitu.

Brazílie, Argentina a Ekvádor se pokoušely omezit závislost na zahraničním kapitálu tím, že podporovaly místní podnikání a uzavírání spojenectví se svými „národními buržoaziemi.“ Dotace majitelům byznysů však selhaly v podpoře investování způsoby, které by mohly podporovat cíle národního rozvoje nebo ekonomické diverzifikace. V zemích růžového přílivu strukturální ekonomické nevyváženosti přetrvávaly, což vedlo tyto země k tomu, aby stále více závisely na vývozech surového materiálu, aby stimulovaly hospodářský růst a financovaly programy sociální péče.

Vskutku, vzrůstající závislost na těžbě přírodních zdrojů byla nejvíce problematickým aspektem rozvojových strategií růžového přílivu. Ačkoli těžební model byl bráněn vládami jakožto  nutné „stádium“ vývoje vstříc pokročilejší ekonomice, ve skutečnosti byl pravdou opak.

„Reprimarizace“ ekonomik dále omezila jejich produktivní základ a uzamkla je do cesty závislosti na exportech surového matieruálu. Navzdory pokusům implementovat neodevelopmentalistické strategie pro převádění agrominerálních rent do alternativních produktivních aktivit se tyto projekty nikdy nerozběhly.

Nejvýznamnější geohospodářskou změnou asociovanou s rozvojovou strategií řízenou primárním exportem byl nárůst vazeb s Čínou. Tyto nové obchodní vztahy však nebyly schopny poskytnout bázi pro regionální suverenitu, ani zlomit logiku závislosti. Obchod s Čínou spíše přinesl nové formy podřízení, což posílilo primární růst vedení exportem komodit s velmi malým transferem technologií.

Ale možná největším problémem s těžebním modelem je jeho asociace s vysoce nedemokratickou koncentrací moci a zdrojů, charakterizovanou strukturální nezaměstnaností na jedné straně a akumulací bohatství v rukou malé vrstvy investorů a nadnárodních společností na straně druhé.

Model těžebního růstu ve skutečnosti zabránil možnosti jakékoli další progresivní změny a místo toho podněcoval pronikání kapitálu na latinskoamerická území. Kritici popisují tento model jako „predátorský kapitalismus“, neboť náklady ekonomického růstu jsou umístěny na národní zdroje a rurální komunity, vyvlastňujíc rolníky a domorodé lidi a urychlujíc ekologickou katastrofu. Toto vyprodukovalo nový cyklus územních bojů proti těžebním projektům.

Výsledkem toho bylo, že navzdory vytvoření významných zisků v sociální péči, vlády růžového přílivu nebyly schopny překonat tenze vlastní tomuto růstovému modelu. Uštědřily ránu „novému světovému pořádku“ reprezentovanému U.S. imperialismem a neoliberální globalizací blokováním dohod o volném obchodu a zrušením privatizací. Ale nakonec vlády růžového přílivu nikdy neprodloužily svoji misi na překonání kapitalismu jako takového.

A co více, těžařství zvýšilo zranitelnost vlád vůči cyklům rozkvětu a krachu. Klesající ceny komodit, jež byly výsledkem upadajícího rozvoje v Číně, snížily poptávku po zemědělských palivech, vývoji břidlicového plynu a jiných náhradních paliv – byly devastující pro ekonomiky růžového přílivu, což vedlo ke snížení negativních temp růstu, devalvaci měny a klesajícím fiskálním zdrojům. Region nyní čelí svému čtvrtému roku ekonomického úpadku. Zatím bylo dosaženo velmi málo obchodních a industrializačních cílů, což přispělo k ekonomické stagnaci.

 

Podkopaná transformace

Není pochyb o tom, že těžební model poskytl vládám růžového přílivu renty nutné k zavedení významných sociálních programů. Ale bez doprovodu více radikálního projektu pro strukturální transformaci byly tyto programy pouze dočasným řešením ; systémové mechanismy, jenž reprodukují nerovnost a sociální vyloučení jsou ponechány netknuté.

Absence širšího projektu pro transformaci společnosti a sociálního povědomí omezila efektivitu sociálních programů. V Argentině byly zřízeny nouzové potravinové plány a vývařovny, aby poskytly životní podporu nejvíce zchudlým sektorům populace během ekonomické krize. Nebyly však schopné vypořádat se se základními strukturálními příčinami chudoby v dlouhodobém měřítku.  Po počáteční nouzové situaci tyto programy nikdy nebyly nahrazeny snahami organizovat alternativní živnosti pro lidi mimo formy individuální konzumace.

Zbavené svého radikálního potenciálu, programy sociální pomoci se staly mechanismy pro kooptaci veřejných sektorů a sociálních organizací. Kirchnerova schémata nezaměstnanosti byla použita jako nástroj k rozdělení a panování hnutí piquetero. „Loajální“ aktivisté byli odměněni oficiálními pozicemi a zdroji, zatímco ti více kritičtí byli izolováni. Výsledkem těchto klientelistických praktik byla depolitizace, demobilizace a delegitimizace hnutí.

V Brazílii byl vzestup k moci Dělnické strany (PT – Worker´s Party) asociován s rozpuštěním spíše než s aktivizací levicových sociálních sil. Vztah PT k hnutím byl prvotně definován pověřením vedoucích odborů, sociálních a nevládních organizací veřejnými administrativními pozicemi. To však znamenalo, že aktivisté a progresivisté opustili řady lidových lídrů, aby utvořili součást elity, což mělo za důsledek ztrátu legitimity. Levice byla dezorientována a deaktivována, neschopná zformovat nezávislý politický postoj.

Napříč společností nebyly sociální programy doprovázeny novými formami lidového vzdělání, mobilizace, sjednocování a politické formace. Rolí chudých bylo chovat se jako pasivní příjemci sociálních programů spíše než jako radikální politické subjekty. Byli vloženi do „konzumní společnosti“, ale nebyli součástí projektu usilujícího o změnu té formy společnosti nebo transformaci sociálního povědomí. Toto zmařilo možnost budování směrem k postkapitalistickým společnostem.

Výsledkem toho bylo, že politický obzor projektu růžového přílivu byl omezen na dočasné zvýšení konzumační kapacity pro chudé a pracující lidi. Zatímco toto bylo nejjasněji evidentní v Brazílii a v Argentině, podobná dynamika se také vyvinula ve více radikální projekty Bolívie, Ekvádoru a Venezuely.

Prudký pokles cen komodit obnažil tyto rozpory v projektu růžového přílivu. Vlády již déle nejsou schopny plnit svoji duální roli facilitátorů vyšších zisků pro kapitál a dobrodinců pro chudé. A v absenci více radikální strategické vize konfrontovat kapitalismus prostřednictvím lidové mobilizace se vlády uchýlily doprava a zavedly pro – tržní reformy jako odpověď na hospodářskou stagnaci.

V Brazílii Rousseffová omezila sociální politiku a dosadila liberálního ministra financí. V Ekvádoru Correovy počáteční pokusy zvýšit daně z příjmů a rozvíjet sociální programy byly zmařeny a on byl nakonec nucen zvýšit veřejné dluhy a exporty a udělit ropné koncese velkým korporacím. Mezitím vládnímu trhu přátelské politiky a strategická spojenectví se sektory elity způsobily zmatek mezi jejich lidovým základem.

 

Vzrůstající napětí

Omezený politický obzor projektu růžového přílivu podporoval tenze mezi vládami a sociálními hnutími. Vlády nebyly schopny navázat vztah s hnutími, jimž povolily udržet si svoji autonomii, zatímco by se otevřely kritice a vedly konstruktivní dialog, když nastaly protesty.

Navrhované společenské transformace Bolívie a Ekvádoru byly zbaveny svého radikálního obsahu. V Ekvádoru lidová mobilizace a ústavodárná shromáždění dosáhla vrcholu v roce 2008, když práva přírody byla uznána v ústavě a buen vivir – „dobrý život,“ alternativní vize vývoje založená na kosmovizích etnických skupin a principů ekologie – byl zahrnut do národního plánu vývoje.

V praxi však tyto cíle vždy podléhaly strategii neodevelopmentalistického růstu, jak ukázal minulý rok, když Correa opustil Yasuní Ishpingo – Tambococha – Tiputini (ITT) iniciativu, aby udržel ropu v zemi ve prospěch zahajovacích vrtných operací v národním parku Yasuní.

Ekvádorský těžební růstový model zvýšil napění mezi vládou Correy, jenž se stala příliš direktivní, a lidovými protesty venkovských, domorodých a environmentalistických hnutí. Hnutí organizovala pochody a petice proti vládní expanzi agrobyznysu a těžařství, jakož i kriminalizaci sociálního protestu. Vládní nepřátelství vůči těmto protestům skončila poskytnutím prostoru pravici, která se chopila příležitosti mobilizovat proti vyšším daním s ultimativním cílem obnovit konzervativní vládu.

Podobným způsobem v Bolívii odvolání se MAS na „plurinationalitu“ a „plurikulturalismus“ zdůraznilo problémy identity a hodnot pro domorodé lidi především prostřednictvím právního uznání, ale věnuje nedostatečnou pozornost materiálním konfliktům vznikajícím pro tyto komunity v národní vývojové strategii.

Model „andsko – amazonského“ kapitalismu uznává koexistenci rozmanitých kulturně – ekonomických režimů v bolívijské společnosti: ayllus, rodina, neformální sektor a drobné podnikání, jakož i národní a nadnárodní kapitál. Ale opět, praktický zážitek konfliktu mezi těmito sektory kvůli infrastruktuře a těžebním projektům by se zdál demonstrovat převahu posledních dvou.

Když návrh na stavbu dálnice pro Národní park Isiboro Sécure a domorodé území (TIPNIS) byl protlačen navzdory občanským protestům, bolívijská vláda byla obviněna ze zastrašování, rozdělování a kriminalizace domorodých organizací. Společenská hnutí byla oslabena tváří v tvář divizím kvůli občanským protestům a utrpěla ztrátu autonomie a bojovnosti. V tomto kontextu projekt riskuje, že se nestane tím, jenž podporuje radikální aktivaci, ale tím, kdo přizpůsobuje sociální síly požadavkům akumulace kapitálu.

Vlády se též zaměřily na ekonomickou agendu a technokratická státní správa ztratila svůj vztah k autonomním, organizovaným sociálním sektorům. Masové protesty proti PT v Brazílii v roce 2013 začaly jako levicové požadavky týkající se veřejné dopravy. Avšak stranické přehlížení těchto populárních požadavků otevřelo dveře pro to, aby se pravicová média a vyšší střední třídy chytili příležitosti mobilizovat nespokojenost, jež se nakonec stala hlavní silou za svržením vlády v roce 2016.

Stalo se evidentním, že sociální mobilizace, které zpočátku přivedly vlády růžového přílivu k moci, měly malou kontinuitu. To je zčásti proto, že jim chyběl dlouhodobý projekt, aby se staly soběstačnou silou, ale také proto, že byly podkopány agendami svých vlád. Dokonce i kdyby aktivismus zcela nezmizel, je to nicméně záležitostí toho, že síly na levici jsou daleko odvytvoření jasného projektu na vybudování alternativní hegemonické síly.

Výsledkem je, že sociální síly na levici byly nepřipraveny na současnou ekonomickou krizi. Zatímco vlády utvářely spojenectví s pravicí a adoptovaly pro – tržní politiky, lidovým silám chyběla schopnost pochopit, co se děje a mobilizovat pro lidovou alternativu. Chyběla strategie pro protlačení radikálního výstupu z krize, v Brazílii i v Ekvádoru hnutí kritizující vlády skončila propagujíc zájmy pravice. (viz. pro-tibetští aktivisté v jednom průvodu s Kalouskem a Štetinou - pozn. admin)

Co tyto zkušenosti ozřejmují je, že projekt pro společenskou transformaci nemůže být omezen na větší sociální redistribuci bez současného konfrontování hlubších mocenských struktur a budování radikální občanské základny. To neznamená, že větší přístup k základnímu zboží, vzdělání a zdraví jsou nedůležité, ale že jejich efektivita podstatně nemění reprodukci třídních a mocenských nerovností.

Ani nutně nepodněcují mobilizaci, vzdělání a politickou formaci nutnou pro dlouhodobější transformativní pojekt. Nestačí porazit neoliberalismus bez toho, abychom zároveň měli transnárodní strategii směrem k postkapitalistické společnosti.

 

Příklad Venezuely

Venezuela je jedinou zemí, která se pokusila zajít za neoliberální projekt, dláždíc cestu směrem k postkapitalistické společnosti. Po pokusu o puč a ropnou stávku roku v roce 2002 si Hugo Chávez uvědomil, že jeho sociální agenda se může posunout vpřed pouze v případě, pokud by se obrátila více radikálním směrem na základě občanské účasti. Chávezova vize „socialismu 21. století“ se snažila vytvořit komunální stát doprovázený revolučním aktivismem a účastí lidových hnutí.

Bolívarské Mise Venezuely jsou extenzivní sadou sociálních programů řešících řadu problémů od snížení chudoby, potravin, bydlení, vzdělání a zdravotní péče po práva domorodých obyvatel. Více důležitý než materiální redistribuce ve Venezuele však byl pokus transformovat lidovou politickou kulturu s nárůstem počtu občanských organizací, třídního povědomí a populární mobilizace.

Bolívarské Mise byly doprovozeny novými mechanismy po politickou účast. Komunitní rady zmocnily lidi, aby činili rozhodnutí o řadě záležitostí ve svých každodenních životech, od zdraví po vodu a dopravu. Není pochyb o tom, že elementy těchto procesů demonstrují radikalismus, jenž je odděluje od těch ze zbytku růžového přílivu a podporují aktivizaci populárních sil vně státní byrokracie a transformace sociálního vědomí.

Omezení venezuelského projektu pro socialismus však stále spočívá ve strukturálních kontrakcích procesu. Po dobu venezuelského procesu zůstal významný protiklad mezi expanzí populárního protagonismu a selháním doprovodit tyto procesy plně socializovaným produktivním vlastnictvím.

Znárodnění ropného a a jiných průmyslů představovalo důležité kroky v urychlení skoncování s kapitalismem a přivedení ekonomiky pod sociální kontrolu. Tyto projekty však často byly prováděny s bezprostřední odpovědí na konflikt a nebyly součástí širšího strategického plánu pro transformaci společnosti.

Navíc, projekt by byl vždy limitován svojí neschopností uniknout těžebnímu modelu, jenž, jak je popsáno výše, je ve své podstatě nedemokratický. Navzdory významným pokusům přidělovat finance z ropy na diversifikaci ekonomiky pomocí systému družstev, tyto postrádaly kapacitu stát se soběstačnými a nezávislými na vládních dotacích, které je podporovaly.

Závislost na dotovaných dovozech potravin a dalším základním zboží ponechaly shora - dolů rentiérský model nedotčen. Bez jakékoli ekonomické diverzifikace se místní obchod nadále věnoval pouze dovozům spíše než produktivnímu průmyslu. Toto omezilo skutečnou účast veřejnosti. Navzdory významnému nárůstu zapojení veřejnosti, skutečnost, že tyto nové formy organizace neměly žádný základ v produktivních vztazích venezuelské společnosti znamenal, že byly neudržitelné. Společenská transformace byla omezena hlavně na politickou sféru, uskutečňujíc se pouze na místní úrovni bez jakéhokoli základu v produktivní bázi ekonomiky.

To znamená, že jde stále o rozhodnutí shora – dolů učiněná státem a na světovém trhu toto nakonec bude mít dopad na lidská živobytí. Ve Venezuele byl tento shora – dolů model doprovázen rozsáhlou korupcí státních byrokratů, kterou lidová mobilizace nemohla přemoci.

Tyto skryté rozpory byly odhaleny současnou hospodářskou krizí. Když ceny ropy spadly, odnesly s sebou přístup k jídlu a k lékům pro nejchudší vrstvy společnosti. Dokonce i kdyby hororové příběhy prezentované v mainstreamových médiích o hladomoru, zoufalství a selhání socialismu byly politicky motivovanými přeháněními, není nicméně pochyb o tom, že venezuelský projekt se prokázal jako neudržitelný.

Stejně jako jeho protějšky se Maduro zoufale obrátil na kanadské těžařské společnosti, aby vykompenzovaly schodky v dolarech. Naděje pro Venezuelu leží v neustálém posilování občanských tříd, jež mobilizovaly zdola nahoru iniciativy jako jsou komunální sítě pro produkci a konzumaci základního zboží, aby konfrontovaly krizi.

 

Levicový neolibealismus

Zkušenost z levicových vlád u moci je ukázkou problémů pokoušejících se „humanizovat“ kapitalismus, či vybudovat „andsko – amazonský“ kapitalismus bez zajití dále. Navzdory ostré anti – neoliberální platformě, s výjimkou Venezuely bylo učiněno málo kroků směrem k naprostému odklonu od minulého pořádku.

Místo toho bylo výsledkem to, co by někteří popsali jako „levicový neoliberalismus,“ kde nové vlády nadále řídily post – neoliberální společnost, ale nebyly schopny přemoci kapitalismus. Dosud nebyly úspěšné ani v předcházení tomu, aby rozpory operací globálního kapitalismu v Latinské Americe propukly v krizi, ani v připravování mas, aby organizovaly a navrhovaly svá vlastní řešení rozvoje. Toto se musí změnit, jestliže si mají tyto vlády udržet svoji moc.

Tváří v tvář krizi, lidé chtějí změnu. Bolívijský vice prezident  Álvaro García Linera poukázal na to, že pravice nemá alternativní návrh. Neoliberální politiky, které navrhují, se podobají politikám zavedeným v 80. a 90. letech, jež zpočátku způsobily hospodářskou devastaci a protest veřejnosti. Po desetiletí u moci se však vlády růžového přílivu zdají neschopné pohnout za mrtvý bod a poskytnout alternativu ekonomickým strastím, čelícím lidem.

Spíše než zavádění pro – tržních politik a utváření paktů s vrstvami elity je klíčové usilovat o řešení krize zvyšováním zapojení veřejnosti pomocí mobilizace, sjednocování a vzdělávání. Tváří v tvář krizi musí být veřejné sektory připraveny vyvíjet se směrem k jinému typu společnosti.

To zahrnuje posilování politického vědomí a kolektivní organizace, aby se ochránily sociální zisky vytvořené pod pokrokovými vládami, ale též poskytování většího prostoru pro sociální aktivismus, aby se omezila expanze kapitalismu a budování sociální a ekologické ekonomiky zacházející za těžební kapitalismus.

Tohoto nemůže být jednoduše dosaženo spontánní samostatnou aktivitou, ale ani to nemůže přijít z technokratických rozhodnutí shora. Politické strany se musí otevřít sebekritice a diskuzi na národní úrovni s občanskými hnutími o typu sociálního ekologického a ekonomického modelu, který lidé potřebují, jenž bude mít skutečný vliv na program strany. Prvořadým úkolem je odklonit se od kapitalismu směrem k socializované ekonomice, která je ekonomicky udržitelná.

Důležitý příklad levicové alternativy povstává z celokontinentálního projektu ALBA social movements. Cílem ALBA movements je vybudování kontinentální sítě sociálních hnutí za účelem mobilizovat, sjednocovat a vzdělávat různorodé sektory občanského hnutí kolem společného projektu, od venkovanů, domorodců a afrických komunit po studenty, dělníky a družstevníky.

Odpověď ALBY na současnou konjunkturu je budovat směrem k „vytvoření alternativního návrhu založeného na lidové síle,“ která „hledá řešení (krize) v souladu se zájmy lidových organizací.“ To znamená urychlení boje za alternativní, postkapitalistickou ekonomiku, jež může být „socialistická, ekologická, komunální, feministická a samoudržitelná.“

Tváří v tvář vyčerpanému modelu budou procesy jako je ALBA kritické pro budování „politických subjektů,“ schopných působit jako síly radikální změny. Vlády růžového přílivu mohly selhat ve zkrocení kapitalismu, ale to, co peruánský novinář a socialistický aktivista José Carlos Mariátegui předvídal jako „socialismus našich Amerik“ je stále projektem, za který stojí bojovat.

Autor: Kyla Sankey

Global Research, 16. srpna 2016

Zdroj: http://www.globalresearch.ca/what-happened-to-the-pink-tide-of-left-leaning-governments-in-latin-america/5541277




20 Komentářů k Venezuela, Argentina, Bolívie….: Co se stalo s „růžovým přílivem“ vlád „s příklonem doleva“ v Latinské Americe?

  1. stefan goga napsal:

    Na hegemona a korporacie plati iba Castrova a CHegevarova metoda-VLASTENECTVO a sloboda narodu.

  2. martin bareš napsal:

    Dal jsem si se čtením práci, článek je pro mě těžko vstřebatelný.

    Ale podobně jako stefan goga jsem došel k názoru, že nelze kapitalismus vylepšovat.
    Zvlášť, když možnost něco změnit se opírá o peníze bez kterých to nejde. A chudí v Latinské Americe jsou oproti nám katastrofálně chudí a jsou bez vizí.

    Jedině socialistická revoluce. Ale zase lidí, kteří by ji provedli a věděli co PO revoluci, je tam zoufale málo. Museli by všechno znárodnit a čelit jako Kubánci spoustě nepřátel, sankcí, diverzantů a podobně. A to chudí lidé tam, kteří chtějí pouze se mít lépe než zoufale, neumí, nechtějí a ani po tom netouží.

    Má to mnoho společného se situací v "civilizovaném" světě, třeba u nás.

    Ale že kosmetické úpravy kapitalismu jsou kravina, jak to u nás hubou předvádí v oblbování mas sociální demokrati a přitom nás stahují do propasti, to opravdu ne.

    Teď před volbami je to vidět všude - vyšší platy učitelům, podporu rodinami s dětmi (rozuměj cikánům, čim víc jich budeš mít, tím lépe) a o EU a imigraci a NATO nemluvím, to bych tady po miliontý opakoval ostatní.

    • Pravda napsal:

      Martine: kapitalismus je nicim neohranicena zlodejina. A zakonnite konci valkou.

      Co se tyka Jizni Ameriky, je v Evrope o situaci v ni zprav malo. Ale vsechny zeme se potykaji se stejnym problemem, a tim je chudoba. A cim chudobnejsi lide jsou, tim snadneji je lze podplatit. Takze vytvorit nekolik opozic umele neni vubec zadny problem. To se tyka jak Brazilie, tak Venezuely , kde se veci hejbu a prudce meni. Za vsim jsou sionisti z USA. Plati to i pro Kubu, tam to take jde rapidne dolu. Byla jsem tam v cervnu. Naposled. Mafie jede...

      U Brazilie je jasny zamer, tu zemi odklonit od BRICS.

      Vsiml jste si, jak se zpomalilo prosazovani TTIP v Evrope? O to prudceji se prosazuji nove smlouvy se staty Jizni Ameriky. Udrzet dolar, znamena neustale drancovat. Divala jsem se nahodne do sesitku s poznamkami a v roce 2012 bylo peso v Mexiku kolem 12 za dolar, ted je kolem 20. A ekvadorska mena take vuci dolaru oslabuje. Kdyz si najedete na kurzovni listek men a podivate se na vyvoj vuci dolaru, zjistite velmi rychle, v jakem vztahu dana zeme vuci USA je.

      Pro zastaveni rozjete svetove valky je zapotrebi, aby pribyvalo zemi, ktere se od USA odkloni a ne naopak. Vsechno je to o korupci, bohuzel.

      Jeden by si rekl, ze temperamentnejsi narody se takovymto vladam snadneji vzeprou, ale co vidim na vlastni oci je, ze oni se spise perou mezi sebou.

      Presidentka Brazilie Rouseffova byla sesazena senatem ( odvolala se, uvidime). Ovsem policie utoci na jeji podporovatele pri demonstracich, takze z toho se da usuzovat, ze skoncila. Byla falesne obvinena z poruseni pravidel hospodareni se statnim rozpoctem. Pry si nelegalne vypujcila penize. Co vam to signalizuje? Sionisti neumi nic jineho vymyslet, zlodej krici, chytte zlodeje.

      V reakci na to sesazeni, zmrazila Venezuela a Ekvador vztahy s Brazilii.
      Presidentem Brazilie je ted Michel Temer, ktery drive pracoval pro CIA. Pichlave zidovske oci...tady se muzete na nej podivat:

      http://www.telesurtv.net/news/Wikileaks-Michel-Temer-fue-informante-de-la-CIA-20160513-0024.html

      Jen pripomenu, ze izraelsky Netan z jahu vyhrozoval presidentce Brazilie po odmitnuti izraelskeho ambasadora, ze to bude mit nasledky.
      Zajimave je, jak si seficek Spojenych narodu Ban Ki Moon pospisil s gratulaci novemu presidentovi, ktery navic neni ani ze stejne strany jako presidentka, z opozicni.

      Je to jeden velky bordel a ja citim, ze se rozjizdeji prevraty stylem Ukrajiny, coz je desive ( a nasi lide veri, ze v pristim roce neco volbami zmeni, je to vylouceno ).

      Pritom v te Brazilii stacilo podplatit jen 61 senatoru a prevrat byl hotov. Zajimalo by mne, jak na to reaguje Rusko. Je jasne, ze jeden clen BRICS uz odpadne. Kvuli tomu se to cele rozjelo...

      Ta valka bude strasna, nejen mezi zememi, ale i uvnitr lidi mezi sebou.

      Vim, ze mi bude vzpilano, ze sirim beznadej. Prala bych si, abych mohla psat jen radostne zpravy, ale nejde to...

    • proud napsal:

      "A to chudí lidé tam, kteří chtějí pouze se mít lépe než zoufale, neumí, nechtějí a ani po tom netouží."...........podle me spatne,Martine.Oni by treba i chteli,ale vubec nevedi o cem to je a neumeji si to ani vzdalene predstavit.

  3. Pepi napsal:

    Pravdo nastesti ale existuji i dobre sily,nadeje existuje.Loni jste psala neco na zpusob ze "do vanoc nebo kratce pote"mela vlastne zacit valka mezi migranty v Evrope a puvodnim obyvatelstvem,presne zneni si nepamatuji.A kolik zde prorokovalo valku s Ruskem?Mozna i ja.Zatim se to odklada.
    Jsem rad ze OH v Riu dopadly dobre(i kdyz mne sport vubec nezajima)Vsude na svete existuji pozitivni iniciativy a rostou,i po cele Jizni Americe.
    V Brazilii existuje spousta politickych,levicove zamerenych stran,nejenom strana Dilmy,ktera jak spravne pisete byla odstranena manipulacemi.

    • Pravda napsal:

      Jsem rada, ze dostavam spravne informace, kdyby neco nesedelo, ozvi se a oprav mi to. Ja tam necestuji, ale potkavam tady lidi z Jizni Ameriky, kteri mi ochotne odpovi.

      To uz mne i svinsky-jinsky vycetl, ze jsem pred rokem tvrdila, ze bude z privandrovalcu armada a ono porad nic. Rikala jsem, ze je pouziji proti nam a take poslou proti Rusku. Ano, casove je to zpozdene, ale ta armada uz se formuje. To da logika, ze NATO je absolutne neschopne nad RUskem vyhrat, to mohou tak akorat vystrkovat pindiky a kasat se.
      Taky jsem psala ze to bude na styl USA, vladni agentury, co budou pouzity na zaskodnickou cinnost a provokace proti Rusku.
      Rozhodne to bude hadovina, pekne pozidovsku. A cast bude postupne doplnovat NATO,tak jak postupne obklicuji Rusko.

      Vloni ta vlna privandrovalcu byla velka, ale letos je dvojnasobna, takze se pohne i ta tvorba armadnich celku, a narvou je i k nam. Vcera jsem cetla na aktualne.cz a iDnes, ze Cesi doposud nejak priliv migrantu nepocitili, ale bylo tam, k memu udivu, priznano, ze nebyly prostory, ale ze ted se to zmeni.
      A jestli Bakala udela, co navrhl, ze ty OKD byty jim poskytne, tak potes koste!

      Dovolim si odhadnout, ze jich bude v pohranici nejvice, at je to na Morave nebo v Cechach. Takze zpozdeni tady je. Takze muj odhad byl nepresny.

      Uz mi taky bylo pripomenuto se jsem se sekla v case s Cinou, kdy ta se na USA vyprdne. Nerikala jsem, ze uplne, ale ze se udela pro sebe a zacne vydelavat tak, ze USA predstihne. Zacali s tim asi o 5 let pozdeji, nez jsem hadala. Ubytkem zbozi v USA to zacalo, auty pokracovalo..

      Vis, jak mi nadavali, ze k nam nikdo nechce a ja porad melu, ze u nas budou, ze Zeman lze lidem do oci...to neni tezke odhadovat. Staci se divat, co je v zakonech, ktere schvaluji.

      Uz pred rokem mluvila babizna Sabatova o volebnim pravu privandrovalcu. No kdyby jich bylo par stovek nebo jen tisic, tak by to nemelo na nic vliv. Zakon o hmotne nouzi, podepsany jeste Klausem uz na ne taky pamatuje! Zirala jsem, kdyz jsem to procitala. Bylo to formulovano jako ze "maji na nasem uzemi zajmy", to je dost chaoticky vyraz, pod ktery se da schovat cokoliv, ze.

      A pak branny zakon. Ted je jasny, k cemu slouzi.

      Merkelka zpracovavala lidi v Nemecku pomalu. Zato Zeman tvrdil, ze kvoty neprijmeme a lidi byli v klidu. O to vic ted budou nasrani, jakmile se zacnou chovat u nas jak hovada.

      Bohuzel jsou to kriminalnici a narkomani, a u nas nebudou vitani nikdy. Bili take nejsu vitani v Mexiku, o tom bych napsat uz pomalu knihu. Ted nemyslim jen sve zkusenosti.

      • Pepi napsal:

        Pravdo,nic vam nevicitam!Na druhou stranu mam zase dobre informace o tom ze priliv migrantu do Skandinavie letos velmi vyrazne poklesl.Azylove ubytovny se zaviraji.
        Jak zduraznuji nic vam nevycitam.Existuje obrovske mnozstvi informaci,dobre i spatne i neutralni a clovek si musi nektere z nich vybirat,nemuze proste "stravit"vsechno najednou.Ja nekdy uprednostnuji jine informace nez vy.

        • Pepi napsal:

          Pravdo,znovu zduraznuji ze vam nevycitam ze se nenaplnila vase predpoved o tech migrantech,valka atd.I ja jsem ocekaval valku s Ruskem mozna zacatkem letosniho roku.Ale prece nebudu zklamany tim ze zatim nezacala.Jsem naopak rad ze k tomu zatim nedoslo.A ze nedoslo k zavaznym konfliktum s migranty(v Nemecku nekolik magoru,viditelne psychicky labilnich napadlo nozem ci strelnou zbrani nevinne lidi.Podobne ohavnosti se odehravaly i drive a i bez migrantu).Pocet migrantu do Skandinavie durazne poklesl(info.od pratel a z internet novin).
          Jsem proste rad ze jsem se zatim prepocital a vy rovnez,ze vam to casove zatim nevyslo.
          Jsem rad ze OH v Brazilii dopadly dobre,ze se neuskutecnil zadny teror v teto zemi za techto her,ze byly dobre organizovane,ze se nekonala zadna epidemie Ziky kvuli temto hram(jak si nektere zrudy zde i jinde
          praly).
          Jizni Amerika me fascinuje svou tajemnou historii a prirodou.Tesi me ze Real ma vetsi cenu nez treba Norska koruna,nebo Svedska ci Danska.Tesi me ze stale vice Jihoamericanu/Brazilcu se zajima o ekologicke zemedelstvi,prava zvirat,veganstvi a vegetarianstvi,zivot v alternativnich komunitach,kulturu,umeni,alternativni skolstvi(napr.Waldorf pedagogiku).
          Mohl bych napsat i o tom co osobne delam ja,jak i ja se na tomto ucastnim,ale jak i vy sama vite(z vlastnich zkusenosti zde) neni zde misto zachazet prilis do podrobnosti,protoze zde,na techto strankach je spise misto pro sireni nenavisti,fanatismu vseho druhu(i nabozenskeho,mam na mysli hlavne Svantevitovstvi ale i A4 format krestansvi,ateismus atd.)Zdejsi komentatory spise zajima soukromy zivot ostatnich komentatoru nez reseni jakychkoliv zkutecnych problemu nebo navrhy na mozna reseni ci iniciativy(jmena nicku tentokrat psat nebudu).
          Netvrdim ze valka nebude,netvrdim ani ze vsechno je tak jak ma byt.Na druhou stranou "elity"rozhodne nejsou vsemohouci a je mozne s tim zacit neco prakticky delat,at uz zijeme kdekoliv.
          OBS.moje zkusenosti se neshoduji s vasimy co se tyce s nenavisti puvodniho obyvatelstva(ve vasem pripade "Mexiku")k bilym(presneji k Evropskym pristehovalcum,zde nenarozenym).K mym nejlepsim pratelum patri stary Indian a umelec,puvodem z Uruguaye.Jen tak na okraj-nikdy mi nic neukradl(jak vy pisete o Indianech mexickych) a nedovoli abych mu zaplatil ani kavu ci zakusek v kavarne(trochu to s tou hrdosti prehani,no.A je nesmirne hrdy na to ze je Indian,a ze procestoval celou Afriku a Asii,Evropu ne).Jinak mam pratele mezi bylimi Brazilci,i snedymi.S nebezpecnymi elementy se nestykam(tim mam na mysli kriminalni zivly,nebo astralni parazity kteri vysavaji psychickou energii). :-)

      • proud napsal:

        "Rikala jsem, ze je pouziji proti nam a take poslou proti Rusku. Ano, casove je to zpozdene, ale ta armada uz se formuje."..........formuje se uz tisice let a dalsi jeste bude,kdyz s tim nic neudelame,ale porad jenom formuje,ono to neni tak prostinky jak si to predstavujes,pani bububu :-)))))))))))

        PS: Prave jsem ti vymyslil ten spravnej nick: "Auviskybububu" :-).To te presne vystihuje!

        • Diskutujici napsal:

          vzdyt to rikam, ze se jednou z tech nicku zaserete a nepletu se...jste zdegenrovani, tot vse.

          Ja mluvim o zoldacich z privandrovalcu...

          Tisice let se, napr. formovala Al Kajda? Vis, kolik novych armad je prave ted v USA, zformovanych pouze z privandrovalcu? Ty tisice let...hnupe

          Jak dlouho vytvarel Izrael IS? Pokud vim, tak 2 roky, v Jordansku.

          Co uzivas, ze ti to zpusobuje nevidet viditelne veci?

  4. Pravda1 napsal:

    To je článek k fundamentálnímu tématu. Která je základní příčina? Zřejmě demokracie. Hříšní lidé nemohou vybudovat něco méně hříšného. Zdá se, že řešením by mohla být monarchie (absolutní, ne konstituční). Pak ale záleží na mravnosti monarchy (odstrašující příklad SA, Katar). Tuto mravnost může garantovat jen a pouze církev. Byl zde novodobý monarcha Stalin, ten byl podporován církví (na rozdíl od Lenina). Je zajímavé, že Stalina museli zabít, jinak porazit nešel. U nás Gottwalda (ten sice s církví dobře začal, ale ta, jakožto prozápadní, byla stále více proti němu, až to došlo na ostří nože). Současná čínská monarchie je proti církvi a podle toho vypadá, spíše jde o ničitele, podobného SA. V minulosti bylo dost příkladů dobrých monarchií, u nás Karel IV. Ale zdá se mi, že demokracie má už v sobě samé kód zla. Námitkou vůči řečenému může být: a co zlo v církvi? Odpověď: To už je věc Boží. Vyšší autorita než Bůh není, je to pak už na Něm.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Protected with IP Blacklist CloudIP Blacklist Cloud

Upozornění: Příspěvky trolů jsou mazány, proto neodpovídejte na komentáře, které zjevně rozbíjejí rozumnou diskuzi!
Diskutujte k věci, nepište nesmysly, které nikoho nezajímají.

NEKRMTE TROLY!