Ostrov v duši

e11b51258be9ca3ce4219b54f85fd8a7Máš v sobě ostrov, který obklopuje moře. Když se nad mořem odehrává bouře, anebo když oceánské dno praská pod tlakem potřeb zemského pláště, anebo když se Leviathan vydá z hlubin, aby zčeřil hladinu, anebo když je vlno bytí tak silné, že i ta největší, nejtěžší a nejsilnější zámořská loď je směřována k útesům, ostrov si v klidu hoví na pokraji rozbouřených vod. Každý má v sobě pláž, co dokáže tlumit vřískání nebeských jevů. Každý ostrov dokáže přežít smrad linoucí se z útrob chcíplého monstra vyvrženého bouří mezi zrnka písku, usychající řasy, mušličky a roušky, co dokázaly doplavat až do moře a zase ven. Máš v srdci křoví, jehož květy voní až ke hvězdám.
Anebo když se ti doma dusí děti nudou, samotou a počítačovou hrou zvanou distanční výuka, anebo když namísto jarního slunce vdechuješ vlastní vydýchaný vzduch, anebo když máš pocit, že to už dávno přestalo dávat smysl a uvědomíš si, že ho to vlastně nikdy moc nedávalo, ani v období, kdy byli dobrmani ještě živí a říkalo se, že řád a plán mají podobu tabulky pečlivě vytvořené odborníky. Teď už po nich pes neštěkne. I novináři už jsou z té tématické monokultury evidentně uondaní, jejich články jsou stále utahanější a mrtvolnější, ale protože maj na krku obojky a stále hlídají demokracii, nepřestávají štěkavě opakovat, co aktuálně kolemplotujdoucí páníčkové a paničky koktají v rámci rétorických orgií zvaných tiskové konference. Policie má mezitím celostátní procvičování kontrolování dokumentů, které si lidi tisknou a podepisují zcela samostatně, bez dozoru a razítek státních orgánů. Dokonce to může být napsáno rukou, což je super.

Stále většímu množství lidí to na jazyk přináší otázku, jestli bychom si nemohli, když si můžeme sami vytvářet byrokracii, taky sami vytvářet svět, ve kterém žijeme, a svévolně si vydávat povolení na své vlastní spokojenosti, hojnosti a klidy.

Existují školky a školy, které jsou stále otevřené, protože mezi Plzní a Prahou žije jedna žena, co vlastní školku a svědomí a povědomí, které jí říkají, že z lidského i právnického pohledu na věc je správně, aby školky a školy byly otevřené. Po republice je víc lidí, co samostatně a smysluplně dýchají, asi tak něco přes milión nebo i víc. Pokud vás zajímá, jak na otevření školy, tady je návod a veškerá dokumentace, včetně rozhovorů:

 https://www.orgpad.com/s/0QKbyDOMuqX

Také existují třídy nebo celé školy, které se scházejí tajně. Nicméně v takových hodinách je neustále přítomen strach, skrývání se a zvláštní pocit, že dělají, co by dělat neměly. Jako ten pocit, když jdu po ulici a zubím se na všechny strany, protože mě zrovna napadlo něco vtipnýho a najednou kolem projede policejní auto, ale nezastaví, ani nepřibrzdí, protože ani ti dva neví, co by z toho jako měli, kdyby to udělali. Je to divný pocit. Trénuju, abych ho neměl. Anebo abych ho měl, ale necítil se kvůli němu divně. Něco jako být a nebýt najednou. Anebo jako být pozitivní a zároveň zdravý.

Smyslem takového poznávání je naučit se netrávit svůj vnitřní ostrov plasty a monstry vyvrhovanými oceánem. Poslední měsíce jsem si svého ostrova stále vědomější. Ve stínech místních palem a lián tráví své dny má radost, můj klid i smysluplnost mého života. Pocit sounáležitosti je tu s námi též. A láska, krása a dobro. Nebe se tu dotýká země a lesk v očích zde projevuje úctu k existenci virů, bakterií, hub, novinářů, policajtů, právníků. Dokonce zažívám i respekt k výpočtům matematiků, i když by na světě nejspíš bylo líp a tak nějak srdečněji, kdyby si všichni výpočtáři světa dali na dvě až osm čtvrtletí prázdniny. V lesknoucích se stínech mého ostrova polehává člověk, co se narodil, aby během svého života na vlastní kůži a s rozvahou pozoroval západ západní civilizace. Koupání ve vlnách oceánu je lepší než otužování se v sudu na balkóně, to je prostě fakt.

Pak existují školy, kde se scházejí jednou do týdne nebo tak nějak a chodí společně do lesa. Aby byli spolu. Nejde o učení, jde o život. Objevují se návrhy na dokončení školního roku v modu škol v přírodě, ale pokud si to škola vašich dětí nepovolí a nezařídí sama, neuskuteční se to. Deset z deseti psychologů to doporučuje a devět z deseti učitelů taky a jedenáct z deseti dětí jakbysmet. A vy si doma odpočinete a budete moci být osm hodin na online meetincích, aniž by vás přitom někdo tahal od obrazovky. Týhle době je jedno, jestli souhlasíš nebo nesouhlasíš. Oboje je platné.
Jen tak mimochodem, jsme na počátku digitální diktatury. Jak dlouho trvá, než si společnost přizná, že se historická událost doopravdy odehrává a začne se podle ní zařizovat? Kdo a kdy dává razítko, že realita prošla paradigmatickým upgradem a svět už není jako dřív? Kolik let trvá uvědomění, že staré časy se už nikdy nevrátí? Jak dlouho trvalo, než se z ranně protektorátního popíjení v kůlně stalo setkávání odbojářských buněk? Jak žil a smýšlel průměrný chartista v letech 1969 – 1977, mezi momentem vymotání se z Palachova pohřbu a podpisy anticharty, jimiž se společnost definitivně rozdělila na disidenty a normalizované. Co kdyby do konce lockdownu zbývalo dvanáct let? Jak dlouho ti bude trvat, než se definitivně rozhodneš, na které straně stojíš? A co kdyby tentokrát nebylo potřeba volit strany? Třeba kvůli klimatickým změnám, jejichž pořádné vlny teprve přijdou a na něž je tohle všechno pouhým cvičením s igelitovýma pytlíkama na rukou a nohou a s podomácku vyrobenou rouškou. Nezapomeň si náhradní gumičky, víš jak.

Co kdyby to tentokrát nebylo jedni proti druhým. Co kdyby právě v tom spočívala ta paradigmatická změna, ta tíha, co všichni cítíme, že leží na světě kolem i v nás samotných. Co když se máme naučit být nitrem i krajinou najednou. Co když máme naráz pochopit sebe i druhé. Co kdyby neviditelná tíha světa byla totéž jako viditelná lehkost bytí. Jako virus, co umí být všude a nikde, uvnitř i venku, živí i mrtví, jarní i mladý. Jako svoboda Duchampových dveří, co umí být zavřené i otevřené najednou.

Máš v sobě ostrov, který obklopuje moře. Čteš tuhle větu o ostrově a myslíš na ostrov a moře kolem něj, ale ona věta zároveň říká, že existuje ostrov, který má moc pojmout moře do svého objetí. Ta věta také tvrdí, že ty jsi tím ostrovem. Umíš obejmout oceán. Klidně i když bouří. Dokonce i když se jedná o nejhlubší moře, cos kdy viděl. Dno existuje a ty se k jednomu blížíš bez batiskafu. Máš pocit, že ti brzy dojde dech. Je to divný pocit. Správný i nesprávný. Záleží na tobě, jestli se nadechneš. Když to uděláš, nadechnou se i lidé kolem tebe. Někteří zemřou a jiní ne. Anebo zemřeš ty, zatímco oni budou žít. Tak je to v pořádku, tak se to děje od začátku časů. Někdy ostrov pohltí moře. První bakterie, která se dotkla kyslíku, shořela. I druhá a třetí a čtvrtá. Pak jedna neshořela. Potom druhá, třetí a čtvrtá. Pak se zrodil dech. Kdybys věděla, co všechno ten tvůj ostrov za poslední miliardy let zažil, jenom by ses radovala a smála a klidnila a spokojnila a z tvých očí by na všechny strany sršely lesky. Existují oči, co objímají svět. Shodou okolností jsou to tvoje oči.

Jan Kršňák




Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>

Protected with IP Blacklist CloudIP Blacklist Cloud

Upozornění: Příspěvky trolů jsou mazány, proto neodpovídejte na komentáře, které zjevně rozbíjejí rozumnou diskuzi!
Diskutujte k věci, nepište nesmysly, které nikoho nezajímají.

NEKRMTE TROLY!