Setkávám se s lidmi nespokojenými s vládou nebo celým politickým systémem už více, než 10 let. Potkal jsem takových lidí stovky a další tisíce jsou na internetu, Facebooku, apod. a zaznamenal jsem závažný problém: Většina lidí má stále pouze mlhavé představy o tom, jak funguje politická moc v dnešní době. Obvykle mají lidé k politikům vztah především emocionální. Cítí k politikům oprávněný hněv, zlobu a nenávist, která je však spojená s frustrací z bezmocnosti a neschopnosti představit si, jak by bylo možné odstranit vládu organizovaného zločinu z vedení našeho státu. Korupční mašinérie je opravdu mohutná. Nelze se spolehnout na žádnou složku státní moci, že by pracovala pro občany. Policie, soudy, masmédia, občanská společnost, korporace – vše je zkorumpováno a zapojeno do vládnoucí mafie. Jedinec je bezmocný, zdá se, že neexistuje žádné východisko z nadcházejícího globálního otroctví a tyranie. Nyní se do toho všeho přidal ještě covidový fašismus. To, co bylo před necelým rokem konspirační teorie, je nyní tvrdou realitou.

Velké množství pochvalných a povzbuzujících ohlasů na naši výzvu a kritickou glosu „Rozjímání o úloze osobností v dějinách, aneb nevděční Češi“ nás přivedlo k poznání, že původně navrhované zvěčnění zásluh největší osobnosti českých dějin – Václava Havla – pouze formou výstavby jeho, byť velmi monumentálního pomníku, v Praze na Staroměstském náměstí (na místě po odstraněném pomníku pomýleného Jana Husa) není ani zdaleka ještě tím oceněním, které by odpovídalo jeho pravému významu a zásluhám o nesmírný rozkvět této země a blaho všeho lidu Čech a Moravy. Není však dnes již třeba jeho zásluhy do široka připomínat (to bylo provedeno právě už ve zmíněné glose). Vždyť jejich plodů – souhrnně řečeno života v pravdě, v největší možné prosperitě a se zářnými vyhlídkami do budoucnosti – si všichni obyvatelé užívají plnými doušky již třicet let.

Delší dobu jsem řešil to, co je v současnosti špatně, dělal si starosti o věci, které se mně osobně ani netýkají a myslel si, že svými články „spasím svět“. Nikdy se však nezavděčíš všem, a tak jsem za svou naivitu, s kterou jsem se hádal kvůli nesmyslným nepravdám, polopravdám a mystifikacím dostal nálepku rusofila a komunisty. Na nějakou dobu jsem tomuto zaškatulkování dokonce sám uvěřil a vstoupil na krátký čas do KSČM, z které jsem však brzy znechucen odešel (2012 – 2014). Některé myšlenky, jako sociální solidarita a národní hospodářství mi přišli sympatické a správné, ačkoli si nemyslím, že by stát měl vlastnit 100% výrobních prostředků (velké strojírenské, petrochemické, energetické a další závody důležité pro chod země, by však měli vždy patřit státu).