MIT předpovídá, že polovina lidstva během postindustriálního zhroucení vyhyne

Autor: Mir.Pavlíček <(at)>, Téma: New World Order, Vydáno dne: 12. 04. 2012

Výzkumníci tvrdí, že lidstvo může spasit pouze globální vláda, čímž MIT odráží model kolapsu do roku 2030 od MIT. Vyhyne na zemi v nadcházejícím století 5 miliard lidí? Tohle totiž v roce 1972 předpovídal elitářský mozkový trust Římský klub. I desítky let po jejich publikaci, zastánci světové vlády pořád protlačují svoji předpověď jakožto apel na omezení lidské stopy na zemi.

Australský fyzik Graham Turner nedávno zase zaplnil zprávy poté, kdy revidoval computerové modely výzkumníků MIT vytvořené v roce 1972 pro Římský klub, které vidí drastický pokles lidské populace přicházející spolu s rostoucím nedostatkem zdrojů. Základní Turnerovy závěry však přehlíží agendu v dohledu. „Svět je na cestě směřující ke katastrofě,“ říká přímo, přičemž naznačuje, že je pořád možný „neomezený ekonomický růst“, pokud vlády světa zavedou zelené politiky a budou investovat do zelených technologií, které pomohou omezit expanzi naší ekologické stopy.

Neo-malthusiánský Římský klub zase jednou vyplul na povrch – v době, kdy ekologisté vyžadují světovou vládu, aby zachránili planetu – k čemuž prezentují počítačové modely vyvíjené u MIT. Ty předpovídají temnou budoucnost, v níž omezené zdroje jako ropa, potraviny a voda údajně zpustí krach, jenž vyústí do prudkého úbytku lidské populace. Ten graf, ačkoliv se mu nějak nedaří poskytnout skutečná čísla na ose Y, zjevně ukazuje velikost světové populace v roce 2100 jako přibližně rovnou téměř 4,5 miliardám lidí z roku 1980, což je pokles o více než 5 miliard oproti vrcholu počtu z projekcí (které by mohly být i vyšší):

gr

Samozřejmě, že modely od Římského klubu/MIT už predikovaly, že bodem zvratu pro katastrofu bude rok 2000, což se stejně jako predikce od sira Thomase Malthuse, že populace přeroste dodávky potravin, nikdy nenaplnilo.

Naopak tyto predikce katastrofy odráží spíš aspirace elity zastavit růst, nikoliv neutrální reflexi trendů, které musí nastat. Jak jsme už opakovaně dokumentovali, k cílům vládnoucí elity patří ořezat velikost populace a řídit post-industriální společnost, která se vrátí k feudální poslušnosti.

Římský klub založený v roce 1968 je „environmentalistická“ skupina z elitářů a pro elitáře, která chce kontrolovat zemi, její lid a zdroje. A opravdu v jeho nejvyšší formě bylo vyjádřeno prostřednictvím Římského klubu, když v roce 1991 publikoval, že „samotné lidstvo“ je nepřítel, a že využívání zdrojů je destruktivní zbraní proti planetě:

„Společným nepřítelem lidstva je člověk. Při hledání nového nepřítele, co by nás sjednotil, jsme došli k myšlence, že je to znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hlad a podobě tomu také odpovídají. Všechny tato nebezpečí jsou vyvolána lidskými zásahy a je to jedině přes změněné přístupy a chování, čím to lze překonat. Skutečným nebezpečím tudíž je lidstvo samo.“

-         Římský klub, První globální revoluce

Lyndon LaRouche v Exkluzivní zpravodajské revizi spolu s dalšími kritiky na počátku 80. let zjistil, že MIT-zhotovené počítačové modely byly střiženy právě tak, aby vytvořily výsledky, které chtěl zakladatel Římského klubu Aurelio Peccei předvést. Jak autoři Phillip Darrell Collins a Paul David Collins shrnují:

„Motiv tohoto klamu, který Peccei vytrubuje, je čistě altruistický. Zjevná „ušlechtilá lež“ podávaná jako nezbytná léčba šokem,“ aby se národy donutily přijmout opatření ke kontrole populace (Exkluzivní zpravodajská revize, zvláštní zpráva str. 16, 1982). V kritice Mezí růstu Christopher Freeman charakterizoval MIT skupinu jako „kolektivního Malthuse s počítačem“ (Freeman str. 5. 1975).

Jinými slovy počítačový model používaný Římským klubem zrovna tak jako ty, co se vytahují teď, je konstruován nikoliv, aby vytvořil predikci cesty lidstva, nýbrž aby lidstvo na tuto cestu kormidloval. Ekonom Gunnar Myrdal tento model zavrhl jako pokus „udělat dojem na nevinně naivní obecnou veřejnost“, zatímco obsahuje jen „jen málo, pokud vůbec nějakou vědeckou validitu.“

ELITY CHTĚJÍ POSTINDUSTRIÁLNÍ SPOLEČNOST

Model mezí růstu od Římského klubu stejně jako Populační exploze od Paula Ehrlicha byly více zamýšleny, aby odradily veřejnost od jejích konzumních vzorů chování, než že by snad byly míněny jako skutečná predikce. „Potvrzování“ modelů vytvořených MIT tedy zůstává jen potvrzováním záměru udržet chování společnosti na uzdě – k čemuž by měl být vhodný mechanismus světové vlády.

To je základní cíl Agendy 21 Spojených národů a dalších programů „trvale udržitelného růstu“. Tyto se točí kolem zápalu pro vyčerpání zdrojů, ale u mnoha přijatých předpokladů lze dokázat, že jsou buď nepřesné, nebo že vylučují přijetí jiných alternativ.

Uvažme třebas tu skutečnost, že dokonce i mainstreamové mediální zdroje jako Bloomberg musely uznat, že peak oil (bájný ropný zlom) je mýtus, když nové objevy a rozsah existujících zdrojů zesměšňují to tvrzení, že paliva dojdou. Zda ropa zůstane žádoucí i v porovnání s alternativními palivy, to už je další otázka, ale současné zdroje mohou snadno lidstvu vystačit na stovky let.

Naopak, jak odhalili Alex Jones a Paul Joseph Watson už v roce 2005, tento úskok je k tomu, aby se společnosti podstrčily podmínky umělého nedostatku. Odříznutí běžných lidí od přístupu k ropě, znamená něco o dost jiného než skutečný nedostatek.

Navíc, jak na to poukázal Forbes on-line, stude Římského klubu se neustále aktualizují a jejich současná „potvrzování“ ještě opomíjí použitelnost veškerých jiných skutečných alternativ. Možnosti tu jsou, proč si ale elity nechtějí připustit i jiná řešení? Proč?

Tim Worstall cituje nejdříve z článku Grahama Tunera:

Uvážíme-li vzájemnou substituci zdrojů, tak lze zaujmout jednoduchou robustní pozici. Nejdříve si všimneme, že je v tom předpoklad, že zdroje kovů a minerálů nepůjde substituovat větším objemem zdrojů energie, jako jsou fosilní paliva.

Pak dodává:

Takže nám nemůžou docházet kovy a minerály, ale my kovy a minerály budeme substituovat fosilními palivy, a pak myšlenka, že by Římský klub mohl mít celkem pravdu, začne vypadat trochu divně, ne?

Dosažitelnost a dostupnost jídla je zpochybňována nikoliv schopností vypěstovat jeho dodávky, ale spekulanty, co vyhání ceny. Biopaliva, zvláště etanol vyráběný z obilí, tohle dilema zhoršují tím, že vyčleňují výměry půdy na výrobu paliva místo produkce potravin, čím ohrožují miliony lidí hladověním jakožto důsledkem zlé politiky.

Dále GMO plodiny bývaly silně protlačované jakožto iluzorní slib, že poskytnou vyšší výnosy. Ale selhání těchto plodin při produkci více potravin způsobí ještě větší katastrofu tím, že zničí tradiční zemědělství přes smrtelně předražené náklady na setbu, která se už ukázala být tak drahou, že spustila jednu největších rozvíjejících se epidemií sebevražd v Indii, jakou kdy svět viděl.

Dosažitelnost čisté vody je zpochybňována mnoha faktory, ale mezi nimi je i široce rozšířené zamoření farmaceutiky a estrogen připomínajícími sloučeninami jako Bisphenol-A, které se už staly všudypřítomnými v životech spotřebitelů, ovšem je nepříjemné, že jsou spojeny s rostoucím problémem neplodnosti, zrovna tak jako s nárůstem rakoviny, růstových malformací a sexuálních malformací, jak u lidí, tak i v divoké populaci.

A opět tu politiku táhnou elity. Tvrdit, že lidé mají potenciál k přehnané konzumaci na „neudržitelné“ úrovni není nic neopodstatněného, ale postrádá to seriózní zaměření na problém, když se okamžitě obviní masy místo těch, co to vedou.

Kalkulace MIT v publikaci Meze růstu jsou tudíž z těch a četných dalších důvodů trochu ulítlá. Není to o tom, že člověk by se snad nebyl schopen se sám zničit, co se u nich zpochybňuje, ale naopak je jasné, že oligarchická vrstva lidstva s tím zahýbá směrem k destrukci 80% světové populace tam dole. A to jednoduše nelze uznat.

Tuto strategii zrcadlí Bill Gates, jak to demonstroval na svém TED pohovoru z roku 2010. Tam vykonstruoval vzoreček předpovídající kolaps, pokud lidstvo neomezí populaci, spotřebu energie, služeb a uvolňování CO2. „Jedno z těchto čísel se musí dostat hodně blízko k nule,“ utrousil Gates s poukazem na čísla o populaci jako na klíčovou proměnnou.

http://www.youtube.com/watch?feature=player_embedded&v=cQJAPcPnrzg

Elita chce tuto debatu překroutit na handlovací hru s nulovým výsledkem, z níž nakonec vyjde záporná hodnota lidských jednotlivců. Skutečné inovace by nás ale vytáhly z tohoto dilematu, ocení ale ti u moci takovouto volbu?

Jak si všímá Mac Slavo, je to neudržitelnost finančního sektoru, co je nejpravděpodobnějším kandidátem, co přispěje k širokému rozšíření smrti, destrukce a zhroucení životní úrovně.

Existují velice silné důvody myslet si, že spíše než neudržitelnost zásobování ropou to bude zavalování světa biliony dolarů vystavovaných dluhů během několika posledních desetiletí, co se stane neudržitelným. Jelikož celý systém spotřeby je v podstatě založen na tomto dluhu, jakmile dojde ke ztrátě důvěry v systém, tak by to mohlo mít ten samý účinek jako bod zhroucení u peak oilu. Dluh, i když vykonstruovaný jen tak z ničeho, je v podstatě slib svázaný s určitými druhy zdrojů. Je založen na myšlence, že nakonec někdo něco vytvoří, aby z tohoto dluhu vytvořil prospěch. Každopádně jsme to my lidé, co jsou zárukou tohoto dluhu, na němž celý náš systém pluje. Dosáhlo to ale už takového bodu, že tento dluh – co má jen v samotných Spojených státech objem asi 200 bilionů dolarů – daleko přesáhl naši schopnost zapojit dostatek času a energie k umoření jistiny i s úroky.

Bude to tudíž ‚peak debt‘ (dluhový zlom), vytvořený, aby nás zachránil před neudržitelnými praktikami v zacházení se zdroji, co nás ohrožuje, a měl by být předmětem stejně velkých starostí jako ropný zlom nebo nedostatek vody. Protože, až nakonec dosáhneme mezí růstu dluhu, a je čím dál jasnější, že záruky za tento dluh nejsou schopny vyprodukovat dostatek výnosů, aby ho splatily, tak dosáhneme úplně nového významu u smyslu pojmu ‚souběžná škoda‘. (Výrazu souběžné škody nebo nezáměrné škody bývá často používáno např. v mediálním zpravodajství o vojenských operacích, kdy se jimi označují ztráty na civilním obyvatelstvu či majetku, které nebyly zamýšleným cílem útoku.)

Aaron Dykes
Prison Planet.com
April 9, 2012

Zdroj: http://www.prisonplanet.com/mit-predicts-half-of-humanity-to-be-culled-in-post-industrial-crash.html

Velice doporučeníhodným textem v češtině silně osvětlující vývoj alarmismu různých mezí růstu a vytváření mezí růstu v posledních desetiletích je předklad této přednášky:

http://www.klimaskeptik.cz/news/globalni-oteplovani-zpusobili-mimozemstane-prednaska-michaela-crichtona-na-caltech/

Poznámka překladatele o substituci jiných výrobních faktorů energií

V textu je nenápadná poznámka o tzv. substituci zdrojů s konkrétním poukazem substituce minerálních zdrojů pomocí energie. Nezasvěcenci to může připadat jako vedlejší poznámka, ve skutečnosti však jde o naprosto klíčový jev hlavní fenomén, který formoval vývoj civilizace od počátku průmyslové revoluce.

V 19. století panovala chvíli naivní představa, že vyvinou-li se účinnější parní stroje, dojde poklesu spotřeby uhlí, neboť tu potřebnou práci půjde vykonat s menším množstvím paliva. Reálný výzkum ekonomické skutečnosti však ukázal, že platí pravý opak – přesněji, že platí Jevonsův paradox: každé zvýšení účinnosti parních strojů má za následek prudké zvýšení poptávky po uhlí.

Tento jev byl samozřejmě později ekonomicky zkoumán odpovídajícím aparátem teoretické ekonomie – jako je výzkum vlivu různého tvaru izokvant - křivek vzájemné vystihující vzájemnou komplementaritu a substituci výrobních faktorů, od čehož se odvozuje i všeobecná tržní rovnováha a tvary křivek nabídky a poptávky. Z těchto analýz vyplývá Jevonsův paradox jako tzv. rebound effect (česky také nazývaný indukovaná spotřeba). Totiž zvýšení vkladu energie do výroby znamená snížení spotřeby ostatních výrobních faktorů do jednotky produkce vložených, a tudíž i zvýšení produktivity těchto ostatních výrobních faktorů. Vyplatí se tedy snížit spotřebu ostatních výrobních faktorů na jednotku výroby zvýšením energetické náročnosti. Zvýšení energetické účinnosti otvírá prostor pro zvýšení energetické náročnosti a tudíž úspornosti vůči jiným faktorům – práce, půda, suroviny. Celou tzv. průmyslovou revoluci probíhala neustálá substituce výrobních vstupů energií – včetně snižování zátěže přírody díky zvýšení energetické náročnosti produkce.

Díky vyšší energetizaci výroby byla dosažitelná ložiska surovin dříve nedostupná a ze surovin před tím těžko exploatovatelných bylo možno vydobýt kovy atp. Při dostatečné energetizaci výroby by většina surovin teoreticky šla vytěžit z běžných hornin a zemin nebo z mořské vody i bez dobývání speciálních ložisek. Díky vyšší energetizaci jen malá výměra polí v porovnání s tím, jakou jsme v Evropě potřebovali pro tehdejší populaci, stačí k výživě současné daleko větší a lépe živené populace a spoustu půdy lze využít na lesy aj., jejichž výměra je zase na středověkých hodnotách zalesnění. Teoreticky bychom při velké energetizaci mohli všechno pěstovat hydroponií či aeroponií s minimální zátěží krajiny zemědělstvím.

Nicméně program průmyslové revoluce jsme už zradili a vstoupili do temného věku umělého zpomalení vývoje. Toto osvobození lidstva energií, jež rozbilo i „božský“ feudální řád, se až podezřele podobalo Prométheovskému mýtu o ukradení ohně bohům a zrušení božského řádu tímto způsobem. Vysoce konkurenční rychle se rozvíjející liberální kapitalistická ekonomika, kde si každý může investovat a konkurovat i panstvu a zvítězí, je-li inovativní a má konkurenceschopné produkty, se privilegované oligarchii, nikdy nelíbil. Vždy chtěla tuhle erozi jejich moci vývojem vykolejit a místo kapitalismu nastolit semifeudální korporativismus, kde vše ovládají kartely a mimo jejich hájemství není dost dobře možné investovat a růst a narušovat „božský“ řád konkurencí. Kde se zase jako za dob feudalismu přidělují investiční příležitosti vazalovi lénním pánem. A proto je nutno nastolit meze růstu, tedy meze investic a přidělování omezených investičních příležitostí. V 70. letech, kdy dočasně – a do velké míry uměle – vypukla energetická krize a nastal zlatý čas pro kartely, kdy se tím zastavil na čas růst umělou mezí růstu nedostatku energie, kartely natolik posílily svoje postavení, že systém umělých mezí růstu začaly prosazovat už z mocenských pozic přes zkorumpovanou politiku a zejména tu extra-korupční záležitost – Zelenou politiku.

Podařilo se jim ovšem to hlavní natolik kartelizovat veškeré energetické obory, že nastala dokonalá energetická korporatizace a její pomocí vykolejili průmyslovou revoluci. Zastavili funkci Jevonsova paradoxu, který se dočasně projevuje jen v nových rychle rostoucích oborech, než tzv. dospějí – čili ovládnou je kartely a zpomalí v nich růst a inovace. Až do 70. let 20. století po a 200 letém vývoji pořád platilo, že na jednotku produkce světa je zapotřebí čím dál více spotřeby energie. Od 70. let, jak zjistil Timothy Garrett, svět jako celek vyprodukuje přesně tolik dolarů produkce HDP planety, kolik planeta spotřebuje primární Gibbsovy chemické energie vstupů. Přesně od té doby platí, že 1 US dolar produkce světa ve stálých cenách roku 1990 je vyprodukován pomocí 97 mW x rok ± 0,3 s 95% věrohodností očekávání v tomto rozmezí. Zastavil se tzv. růst energetické náročnosti planetární produkce, čímž nastal temný věk zpomalení rozvoje. Po celou dobu, kdy to ekonomové umí měřit, stoupala potenciální produktivita výrobních faktorů o 1,4% každý rok se železnou pravidelností. Po mnoha generacích, kdy to tak platilo zároveň s pravidlem o čím dál větší substituci ostatních výrobních faktorů, to náhle se zastavením zrychlování vytěsňování ostatní výroby energií přestalo platit a produktivita výrobních faktorů roste daleko pomaleji a nikdy se na své někdejší hodnoty nedostala. Vymýšleči ekonomických doktrín establišmentu zkouší vymýšlet různé pohádky jako teorie nízko visícího ovoce (česky zmínka zde) aj., aby zastavení věku pokroku zdůvodnili. Pravda je však smutná, ten prostor, co se normálně otevírá pro pokrok substitucí jiných výrobních faktorů energií, kradou kartely umělým držením cen energií vysoko v pružné části poptávkové křivky a zvýší si zisk místo, aby se zvýšila možnost vytěsnit jiné výrobní faktory. Proto v době temna a zpomalení technického pokroku, které platí od 70. let už ten vzestup produktivity výrobních faktorů o 1,4% ročně už neplatí!

Navíc se zločinné kartely pokouší tuho situaci ještě zhoršit a zastavit nárůst spotřeby energie planetou na konstantní hodnotu pod záminkou vymyšleného globálního oteplování. Zastavení zvyšování produkce uhlíku by totiž vytvořilo absolutní mez růstu. Naprosté omezení objemu investičních příležitostí pro planetu, a tudíž posílení moci magnátů, co by je přidělovali, na zcela feudální úroveň, a ještě účinnější vysávání peněz z ekonomiky kartely, místo aby rostla produktivita výrobních faktorů a vznikaly investiční příležitosti, které žádný magnát nepřidělil. Zatím se to tedy jeví jako asi nejúspěšnější umělá mez růstu uvalená na lidstvo ač zločinné spiknutí za účelem úplného stropu pro CO2 pro planetu se dosud plně nepodařilo. Avšak velká krize, kterou s sebou rozvoj korporativizace nahrazující kapitalismu vždy přinese, neboť omezí investiční příležitosti, už je tu. Prozatím nástup korporativismu byl vždy dočasně zastaven rozvratem, který přinesla velká válka na konci takovéto krize.